Prozradím vám, že obsah nadpisu (a také to, jak je krátký) mě překvapuje možná i stejně jako vás. Otázka psychoterapeutického výcviku v mé hlavě vždy byla neaktuální hudba budoucnosti. Teď je to reálné, a to se všemi důsledky z toho plynoucími.

Dlouhé roky příprav, dlouhé roky přemýšlení

Kdo mě čtete déle, už máte asi tušení, že se nevrhám do nepromyšlených věcí. Vstup do jednooborové psychologické pětiletky jsem pro jistotu zvažovala hned v kontextu s pětiletkou atestační i psychoterapeutickou. Celkově jsem tedy měla představu, kolika pětiletkám se ještě mohu či musím upsat, a do kolika nepříjemných a frustrujících situací mě to může dostat.

Do první (vysokoškolské) pětiletky, ve které mě můžete pozorovat právě teď, jsem vstupovala s jasnou vizí toho, že i když by byla tak zbytečná, jak se o ní říká, já si na ní najdu něco užitečného, protože těch pět svých let prostě nepromarním. A skutečně to tak je, když chci – škola mi do života přináší zajímavé lidi a zajímavé myšlenky.

I tak ale se zvyšujícím se množstvím povinností do školy prostě ztrácím ten potřebný tah, protože mi jejich množství přijde neúměrné tomu, jak málo mi dávají úkoly nazpět. Studujeme ale obecný a široký obor, ve kterém se během prvních pěti let nemůžeme specializovat (navzdory tomu, že katedra tvrdí, že specializace jsou možné. Já se tedy i přesto svými seminárními pracemi o nějakou specializaci snažím).

Připadá mi, že já i spolužáci během druháku cítíme, že ne všechno je podle našich představ. Během debat v zimním semestru jsme objevili, že naše touha sedat si večer k základní a doporučené literatuře, a věnovat se oboru, který nám daný předmět představuje, je prostě nerealistické, protože místo toho si sedáme k seminárce nebo úkolu do předmětu, který ale pro mě osobně neumožňuje tolik možnosti zabývat se oborem samotným. Jako kdybych se musela začínat učit pro školu, pro předměty a pro kredity, místo mého původního plánu dozvědět se něco o oborech, kterým jsem se v mé předpřijímačkové fázi věnovala málo.

Pochybnosti stát se a být odborníkem

I když jsem teď na naši výuku částečně naštvaná, je mi jasné, že je na mně, abych si ji tedy nastavila lépe, abych byla spokojená. I když mám tedy dost kreditů z C předmětů, zapsala jsem si předmět z názvem slibujícím sebezkušenost, a to selfmanagement, přidala k tomu interakční psychologický výcvik 4, a při dojíždění se ptala spolužáků, jak s těmito pocity pracují oni. Každý z nás si s těmito pocity poradil jinak. Já jsem se zapsala na kurz autogenního tréninku (který praktikuji už nějakou dobu) a základní krizové intervence. Jeden z nich mám za sebou a byl silně neuspokojivý, druhý mám před sebou.

Tohle všechno mi ale nestačilo. Chtěla jsem se na své životní cestě posunout ještě někam dál, na jiné místo, protože i mimoškolní oblasti mého života se v posledním roce výrazně proměnily. V rámci interakčního psychologického výcviku (který bych připodobnila ke skupinové terapii, která ale není terapií, ale prací pouze na seberozvojové rovině) jsme se dotkli tématu užitečnosti školy pro budoucí psychoterapeutickou praxi, a otázky psychoterapeutických výcviků a souvisejících prerekvizit pro něj. Myslím si, že v týdnech po tomto výcviku se mi všechno v hlavě rozleželo novým způsobem.

Kdo chcete být milionářem psychoterapeutem?

Žabomyší válka o termín psychoterapeut jede letos stejně jako minulý rok, a odborné společnosti se stále neshodly na tom, jestli vám k takovému termínu stačí pět let psychologie, pět let atestace a pět let výcviku + funkční specializace z psychoterapie, nebo jestli v tom prvním kroku musíte zaměnit pětiletou psychologii za šestiletou medicínu. Osobně bych byla radši za to, když by se tato energie nasměrovala do rozumného používání fondů reformy psychiatrické péče.

Abych se ale vrátila k jádru věci, tady v republice nemáme profese pomáhající lidem s jejich psychikou a duší nijak zvlášť kodifikované, a dá se říct, že si tu každý může dělat, co se mu zlíbí, protože se vždy najde minimálně jeden člověk, který mu řekne, že by to dělat neměl (dobrým příkladem budiž tvrzení, že atestovaný klinický psycholog s komplexním výcvikem bez funkční specializace v psychoterapii není dost kvalifikovaný).

Já jsem se svým vstupem do výcviku chtěla čekat na tyto podmínky:

• až se na něj já budu cítit zralá
• až mě do něj vezmou (běžná je podmínka minimálního věku a minimálního vzdělání)
• až budu dostatečně odvážná na to unést, co si o této mé volbě budou myslet ostatní

Nepřekvapuje mě, že bod 1 a 3 se tak trochu překrývají, a že právě ta trojka mě v posledních letech stála nejvíc cíleného úsilí. Když už se tak dlouho snažím proniknout do odborného světa psychologie, nechci hned vyčuhovat, dělat rozruch a ukazovat, s čím vším nesouhlasím. Na druhou stranu, má cesta životem byla vždy trochu netypická, a tak jsem se rozhodla, že ji zkusím prozkoumat ve své netypičnosti i dál. Cítím se připravená a vím, do čeho se se svými znalostmi s schopnostmi mohu vrhnout, a před čím už bych měla spíš pokorně sklonit hlavu a přenechat zkušenějším.

Výběr výcviku

Interák, jak říkáme interakčnímu psychologickému výcviku, přinesl mimo plodného sdílení emocí, jak jsou některé věci na nic, i informaci, že některé psychoterapeutické směry nabízí i kratší, jedno či dvouleté výcviky, které jsou dobrou ochutnávkou směru s menším časovým a finančním závazkem. Podívala jsem se proto znovu po všech směrech, které mě alespoň okrajově zajímají, zda bych nějaký kratší výcvik nenašla, protože za poslední roky jsem se trochu PCAcentricky upínala pouze na oba PCA instituty v České republice, byť mě tedy jejich prezentace v reálném světě i na internetu nezaujaly.

Naprosto překvapivě pro mě – našla jsem.

Výcvik neměl požadavky pro vstup v podobě dokončeného vzdělání, což mě trochu znejistělo. Sice víte, že jsem co se týče kvalifikace trochu pankáč, ale ne zas až takový, abych neměla strach, do jaké společnosti, co se odborných znalostí týče, bych se mohla dostat. Můj poslední krátkodobý kurz budiž tomu dobrým příkladem. Drobným háčkem bylo, že výcvik tou dobou začínal za méně než měsíc, což mi přišlo jako neadekvátně málo času na to, že výcvik trvá něco přes rok.

Dalším háčkem pro mě bylo, že jsem v srdci stále stejně oddaná PCA, a nejednalo se o výcvik v ničem, co by bylo rogeriánské. Jednalo se o roční výcvik v konkrétním systemickém směru kombinovaném s výcvikem v ericksonovské hypnóze (se kterou už mám zkušenost). Tento roční výcvik by mě pak opravňoval ke vstupu do komplexního pětiletého výcviku v té samé organizaci, a to jak do větve akreditované pro zdravotnictví, tak do starších neakreditovaných běhů (domnívám se, že se stejným obsahem). Obhajoby výcviku proběhnou v té samé době jako státnice, budu tedy v té době hypoteticky splňovat i podmínky pro vstup do větvě akreditované pro zdravotnictví, s bakalářským titulem z psychologie (fíha, už za rok?!).

Skok do neznáma

A tak jsem si řekla, že to zkusím. Systemika je humanismu v něčem velmi blízko, v jiných věcech by mě ale mohla potřebně vyvážit a nabídnout mi větší paletu toho, jak se na problém dívat, když je mi (myslím si) přirozený rogeriánský pohled na věc. Zkontrolovala jsem tedy znovu recenze vzdělávací organizace, poptala se známých, podívala se na závěrečné práce lektorů, jejich knihy a rozhovory a prozkoumala pravdivost a aktuálnost informací na webovkách spolu s jejich estetikou.

Z prozkoumávání aktuálnosti informací vzešla mailová komunikace s institucí na téma jedné zásadní neaktuality, kde jsem si mohla otestovat další zlaté pravidlo výběru výcviku – vybrat si výcvik podle lektorů, kteří mi sednou, a kteří mi mohou něco přinést. Dle některých rad bych si dokonce měla vybírat výcvik primárně na základě lektorů, a nikoliv na shodě s psychoterapeutickým směrem. Podle téhle poučky bych ale v krajním případě mohla skončit až někde u psychoanalýzy, a ta představa mě děsí, i kdyby se jednalo pouze o měsíční kurz. Jednání se zástupci organizace vybraného výcviku šlo ale i přesto hladce a s takovou dávkou profesionality, kterou preferuji.

První dva dny výcviku byly slunné, poměrně teplé a také sebezkušenostní. Největším šokem z prvního setkání se sebezkušeností na takovém výcviku pro mě bylo nejspíš to, co přesně ta sebezkušenost znamená, a jak v praxi vypadá. Možnost vyzkoušet si systemiku a porovnat ji se svou zkušeností z jinými směry z terapie byla také přínosná.

Co se týče obsahu výcviku, kloužu po povrchu, protože jsem se zatím nerozhodla, kolik z obsahu chci sdílet. Dnes nabízím alespoň tento náhled, a pak náhled do pocitů, ve kterých jsem se dlouho cítila sama: zmar a frustrace z toho, jak je tento systém vzdělávání nastavený, a jak moc jsem měla strach jít proti proudu a poslouchat, co jsem si to dovolila vstoupit do výcviku bez bakaláře.

Vaše

Aspirující nebo inspirující psycholožka,

která možná dělá první krůčky i k terapeutické sféře.

Nebo také ne.