Listí se zbarvilo do žluta a nebe má poslední tři dny v kuse barvu myší ocelové šedi, ze které se vytvale snáší déšť. Přísun vitaminu D klesá, lidi mají bez sluníčka blbou náladu a nechce se jim vstávat. Já šněruju kanady, nasazuju světle růžový kabát, beru svůj pagodový deštník do ruky a vyrážím do toho nečasu. Apokalyptické počasí mě nabíjí. I tak jsem ale v přemýšlivé náladě.

Poznámka – kromě mé obecné tendence psát vypointované úvahy je závěrem této úvahy i má rada, jak se srovnat s přípravou a celým ucházením se o studium psychologie

Ach to strastiplné studium psychologie

2012 je rokem dobrovolnické činnosti, kterou jsem měla uvedenou v příloze věnované praxím na přijímačkám jako tu nejstarší. V té době jsem dobrovolničila jen tak, pro radost.
První knihu, která byla aspoň trochu “psycho” jsem četla o pauzách v práci v roce 2014. Byla to Partneři a rozchody od Jeronýma Klimeše (ta sexuální psychologie, párové poradenství a BDSM mi začíná dávat čím dál větší smysl takhle zpětně), ale úplně soustavná příprava to v té době také nebyla. S myšlenkou studia psychologie už jsem si ale začala hrát seriózně a zkoumat, jak to vlastně celé funguje.

Zakleté pětky

Začala jsem pátrat, pročítat a pomalu chápat ty nuance a rozdíly mezi psychologem, klinickým psychologem, terapeutem, psychoterapeutem, koučem a vším možným i nemožným, protože upřímně, když jsem zjistila, že tyto pojmy nejsou nijak zvlášť zákonem chráněné, přišlo mi to jak z jiného světa.
Úplně nemožné mi to začalo připadat až ve chvíli, kdy jsem se dočetla, kolik let budu studovat na vejšce, kolik bych hypoteticky strávila předatestační přípravou (a jak málo míst v republice je), a jak dlouho (a hlavně kolik stojí!) psychoterapeutický výcvik, který technicky mohu vystudovat i jako absolvent vzdělání v jiné pomáhající profesi, než psycholog, ale dostanu maličko jiný certifikát.
Pět let školy, pět let atestace, pět let psychoterapeutického výcviku. Už teď mám minimálně dvouleté zpoždění ve vzdělávání a bůh ví, o kolik se to ještě netáhne, pokud to s mým zdravím půjde takhle. A kvůli čemu přesně? Kvůli možnosti léčit na pojišťovnu a se všemi certifikáty, které by mi pocitově měly krýt zadek?

Kulisy okolí

Stejně mě ale všichni budou považovat za šarlatána, co si s lidmi maximálně tak povídá, pomyslela jsem si.

A tak normálně žiju, občas zkusím mlčet a poslouchat cizí příběhy místo pokusu situaci za dotyčného vyřešit, občas se snažím empaticky projevovat ohledně náročnosti situace dotyčného. Poskytuji svůj náhled na věc, když je vítaný a asi umím znít dostatečně chytře a profesionálně, protože téměř okamžitě ze všech stran přichází:

“Ty tu školu nepotřebuješ, udělej si živnosťák a dělej poradce už teď!” spolu i s reálnými nabídkami, že mi za moji terapii zaplatí. S úsměvem a díky odmítám vracím se ke svým knížkám.

Sedávám k nim takhle skoro každý den v čase mezi prací, léčbou a dálkovým studiem, pročítám hlavní psychologické Bible postupně a systematicky – mým cílem není nadrtit se na přijímačky, ale skutečně důkladně se seznámit s vědním oborem, který by měl být mým životním partnerem až do konce života. Zároveň už ale po přijímačkách pošilhávám a tvořím si bojový plán, protože představa více než tisícovky ambiciózních mladých lidí ucházejících se o šedesát míst, to dle mého úsudku vyžadovalo bojový plán.

“To si ze mě snad dělají legraci!” bylo jediné, co jsem si řekla, když jsem tak zkusmo omrkla a porovnala otázky na ústní kolo přijímaček do Olomouce s jejich státnicovými otázkami a dospěla k tomu, že to snad vypadá, že klíčové Áčkové předměty jsou něco, co vlastně musím ovládat už k přijímačkám.

Mapování bojového terénu

No a bylo to tu zase – zase ty pochybnosti. Proč systém zůstává nastavený tak, že mám pocit, že do školy snad ty první tři roky nemusím, když se důkladně připravím? Proč nás tolik bojuje o tak málo míst, když je klinických psychologů tak málo? Proč jsou všechny praxe, kam bych se chtěla podívat, zpoplatněné?

Ty otázky se mi honily hlavou, zatímco mé okolí pokračovalo se svým “ty tu školu nepotřebuješ” a “systém je na nic” kolovrátkem. Konec konců – univerzita ze mě opravdu dobrého terapeuta neudělá, to by měl až výcvik. A i sami psychologové uznávají, že znají spoustu terapeutů, kteří nejsou vystudovaní psychologové, ale jsou velmi dobří v tom, co dělají. Tudíž ani nějaká ostrakizace by neměla nastat, myslela jsem si.

A i sám C. R. Rogers tvrdí: “Neztrácejte čas výcvikem terapeutů – vyplatí se věnovat čas jejich výběru.” (Yalom I., Léčba Shopenhauerem)

Kde ale na ten výcvik vzít peníze? A jakou školu, která spadá do seznamu pomáhajících profesí vystudovat, abych na možnost toho výcviku vůbec dosáhla?

Alternativní přístup do týla (ne)přítele

Otázky, samé otázky a žádné odpovědi. Tak jsem kývla na možnost naučit se kódit, protože jsem si řekla, že buď se na FF UK nedostanu (a taky že nedostala), nebo alespoň budu umět něco, za co mi zaplatí mnohem lépe, než za psychologii, a tak si budu moct na svou vysněnou práci vydělat IT (jsem jediná, které to zní totálně na hlavu?). To jen k věčné otázce, proč jsem proboha od informatiky utekla k psychologii – ono to celé bylo úplně obráceně. Ale mě naštěstí baví všechno, takže jsem vcelku flexibilní – jen, jak už jsem psala v přijímačkové eseji, k psychologii mám vztah nejsilnější.

Cest mám a vždy jsem měla k dispozici několik. Zjišťuji, že když dlouhodobě usiluji, přináší to trochu pocit samoty. Proto také vznikl tento blog a opravdu – už nejsem sama a dokonce jsem se během těch příprav nestala poustevníkem s učebnicí v ruce. 

…ať to v tomhle proklatém světě psychopětiletek, šarlatánů, pouhého povídání si a placených stáží znamená cokoliv.

Aspirující psycholožka, uchazečka o studium psychologie

Hořkost z toho, že se ale ucházím o studium, které vlastně může být pět let formálního pekla obsahově k ničemu, tu ale zůstávala. Pořád jsem nevěděla, do čeho přesně jdu, a to, co jsem slyšela od kolegů z FF UK, se mi nelíbilo – nepřišlo mi to jako užitečně strávený čas. 

Protože ale nebyla jistota v tom, že se budu během studia dostatečně příjemně potkávat s psychologií, o které už jsem si začínala být jistá, že ji ochotně přijmu za svou životní parťačku, hledala jsem jiné jistoty. 

Flirtovala jsem s představou každodenního styku s vysokoškolským prostředím, u něhož jsem doufala, že se tam budu cítit jako ryba ve vodě, jistota to ale také nebyla (viz první příspěvek na tomto blogu a celá sekce oklikou).

Udržovala jsem několkaměsíční vztah s představou, že se budu živit jako vývojářka, a že si tím vydělám na studium všech relevantních psychokurzů, co jen budu potřebovat, a půjdu proti proudu.

Občas jsem na jednu noc ulehla s myšlenkou, že si fakt udělám jen nějaký psychoterapeutický kurz a kombinovaně tu na ZČU vystuduju filosofii nebo sociologii.

Aspirující psycholožka, studentka psychologie

Jak vidíte, skočila jsem do toho ale i tak. S jako vidinou? 

S vidinou, že je možné, že škola mi nic nedá, když jako kombi student nejsem v intenzivním styku se spolužáky. S rizikem, že svůj vztah k psychologii budu dál hladově udržovat po nocích ve své posteli, a po svém. Protože ale nechci zvolit cestu, která by mě dostala do šedé zóny terapeutů-samouků, chci se na to své výlučné právo provádět psychodiagnostiku a administrovat psychotesty podívat zblízka. Chci vidět, jaké to je, i když mi ve škole dají pocítit statistiku a metodologii.

I má psycholožka tvrdila, že po nástupu na psychologii budu velmi zklamaná.
Nerozuměla jsem jí.
Jediné, co jsem svým záměrem “dostat se na psychologii” v té době sledovala, byl fakt, že budu studentka psychologie, ať to v tomhle proklatém světě psychopětiletek, šarlatánů, “pouhého povídání si” a placených stáží znamená cokoliv.
Jak bych tedy mohla být zklamaná?

A tak se z uchazečky stala studentka psychologie, ať to znamená cokoli.

V praxi?

Myslím si, že při tom, jak vysoké nároky na sebe jako uchazeči klademe, a jak málo výrazný může být ten předěl, že ano, teď už jsem studentem, teď bylo objektivně prokázáno, že jsem tu správně, jsme v ohrožení syndromu podvodníka všichni. 

Přihoďme si k tomu ještě takové konfirmační zkreslení, kterého se můj věčně přemýšlející mozek rozhodně dopouští často, zvlášť co se týče mých znalostí z oboru psychologie a mých kompetencí k tomu být dobrým psycho/logem/terapeutem, a zadělala jsem si na slušně pekelnou cestu vlakem a celý první dvojden školy, který ale bleskově můj spolužák zažehnal pouhou zmínkou o tomto fenoménu (děkuji, R!).

Uchazečům o studium

Očekávání a cíle mohou člověku pomoci vydržet leccos, nebo mu ve výsledku v cíli pěkně zatopit pod kotlem. Je nutné si to dobře rozplánovat, ať to ve vašem konkrétním případě znamená cokoli.

Jak jsem již zmínila na začátku, tak nějak jsem se v tomto martyriu sama smažila posledních šest let, a tak si dokážu představit, že příprava na přijímací řízení na psychologii dokáže být v Čechách skutečně dobrodružná výprava. Věřím, že dokáže být vyčerpávající, ale zároveň velmi přínosná. 

Naučte se přemýšlet o tom, co vám už tahle příprava přináší, předneste to u ústního pohovoru (pokud ho máte), a procvičíte si schopnost sebereflexe, která se vám bude hodit snad u každého přijímacího řízení na nějakou pozici v psychologii (co jsem tak koukala).

A hlavně nezapomeňte na to, že uchazeči jste jen teď, a pak už nebudete (maximálně si to protáhnete o pár let nepovedených pokusů). Co jedinečného vám přináší právě tento stav věcí, právě teď?

Vaše šťastná jako uchazečka, i jako studentka,

Aspirující psycholožka

Další z přijímačkových strastí a užitečných tipů včetně doporučení odborné četby, hodnocení a popisu přijímaček na FF UK a FF UPOL, celou moji přijímačkovou esej a jiné můžete najít pod štítkem “přijímačky“. Pokud Vám má tvorba něco přináší, můžete mě pozvat na čaj nebo na kafe, nebo zanechat komentář tady nebo na mém instagramu.