Přiznám se vám, že často přemýšlím nad tím, jestli vůbec chci být součástí své odborné psychologické obce. Už několik let vždy skončím u toho, že spíš ne. Právě téma výběru správného odborníka je něco, na čem se s většinou neshodnu, a nejsem ten typ revolucionáře, co napíše jeden článek a vytvoří tím prostor pro svůj jiný náhled na věc. Vraťme se ale o kousek zpět.

(Pokud nemáte rádi mé vykecávání a stačí vám závěr bez jakéhokoli kontextu, scrollujte dolů a čekejte na nadpis stejný jako název článku.)

Zn. nemocná

Když se ohlédnu, tak posledních devět let mého života prostě opravdu nejvíc vyjadřuje popis “životní styl chronicky nemocné” (co že to se mnou přesně je?). Drtivou většinu těchto let jsem si myslela, že je v mém těle a v mé hlavě špatně snad úplně všecičko. A protože toho bylo špatně tolik, překousla jsem svou hrdost a pocit, že po těch letech setkání se zdravotníky jsou všichni blbci, a ještě jednou to celé zkusila.

A ne že bych toho zkusila málo. Jen za posledních devět let jsem zakusila péči 

• 10 různých klinických psychologů a psycholožek (většinou zároveň i psychoterapeutů a psychoterapeutek), což s předešlými obdobími dohromady dělá 15 různých lidí
• 4 maséry
• 2 psychiatričky (celkem s minulostí 3)
• 2 fyzioterapeuty
• 1 výživovou poradkyni
• 1 body terapeutku
• 1 hypnoterapeuta
• 1 kouče
• 1 kartářku
• 1 léčitelku energií

Když k tomu připočítáme 1 pobyt v pobytovém stacionáři, jednoho muže, co se mě snažil léčit výše zmíněnou léčitelkou, saunou, a stále čekal na to, až mě bude moci léčit sexem, jednoho muže, co mě léčil blízkostí a bláznivými nápady a nepřeberné množství specialistů v medicíně, myslím si, že jsem toho zkusila dost. Troufám si tvrdit, že jsem toho zkoušela tolik, že už můžu být legitimně podrážděná, když mi někdo nutí, že se “nesnažím dost”, nebo že nejsem “dost otevřená jiným cestám” nebo že “nehledám pořádně”.

Tematicky jedna archivní fotka (2016), Aspirující psycholožka si hraje s ohněm

Vzhledem ke složení lidí, kteří mé články většinou čtou, myslím si, že nyní očekáváte, že kartářku shodím, hypnoterapii označím za dostatečně evidence based a u psychoterapeutů vám řeknu, že právě ti jsou způsobilí k tomu vám pomoci, ale musíte si je dobře vybrat.

Ale to by bylo příliš jednoduché.

Slova

Jaká slova chcete slyšet, když víte, že to s vámi není dobré? S jakým člověkem břímě svých potíží chcete sdílet? Od koho se chcete učit, jak s tou náloží zacházet?

Já už jsem toho slyšela leccos. Slyšela jsem:

Víte, občas mi přijde, že punc odbornosti dává lidem pocit, že jsou odborníky na život druhých. Já už jsem na to za ty roky alergická. Vždy, když mám pocit, že dotyčný člověk bagatelizuje mé prožitky a dává přednost statistikám a učebnicovým znalostem o lidech, vzedme se ve mně velká vlna hněvu.

Teď ale nemluvím jen o vystudovaných doktorech a psycholožkách, mluvím i o těch kartářkách, které mají kurz a slyší hlas shora, i psychologa “ze života” bez školy – oni jsou také některými vnímání za odborníky, a často se sami vnímají jako odborníci, protože jdou jinou cestou a doplňují to, v čem podle nich medicína a moderní lékařství pokulhává. Neštěstí ale nechodí po horách, ale po lidech, ale u té empatie je to snad naopak – tu aby člověk snáz hledal po horách, než v kolektivu lidí, kteří se starají o druhé.

Možná, že teď vyznívám dost negativně, ale píšu primárně to, co bych si sama ráda přečetla. A přesně takový článek bych si přála přečíst jako mladá, když jsem začínala řešit své zdraví. Takže ještě jednou:

Jak sakra sehnat toho správného odborníka pro mě?!

Odborníci

Škola

Dřív jsem si svět představovala tak, že jsou tu ti odborníci, co šli cestou škol a ti, kteří jí nešli, takže jsou vlastně šarlatáni, nic neumí a nepomohou. Když jsem ale postupovala vzdělávacím systémem a dostala se na cestu dálkového studia, narazila jsem na zajímavé zjištění – na školách, kde jsem dálkově studovala já, jsme neměli jakožto dálkaři žádné extra úlevy. 

I tak se ale náš třídní kolektiv rozdělil. Přeci jen máme jen jedno zkouškové období za semestr, a tak se informace dají do hlavy nalít a vylít o trošku snáz, když na gymplu nepřijde nečekaná písemka, když jsem tam jednu sobotu v měsíci. Tu školu tedy mohli vystudovat milovníci nových poznatků (jako já), ale i lidé s nulovým zájmem o vědomosti, u kterých pochybuji, že by po maturitě zvládli látku střední školy.

Na druhou stranu, drtivá většina (u nás na gymnáziu snad všichni) těch s nezájmem o studium prostě vypadne, protože je žádná povinnost netlačí připravovat se a zapomínat to všechno průběžně, a tak je to pro ně na jeden zátah příliš mnoho.

Práce

Někteří z vás si ještě mohou pamatovat, že jsem rok studovala informatiku, ale až po tom, co jsem v oboru chvilku pracovala. To se stalo tak, že jsem se přihlásila na úžasný kurz pořádaný dobrovolníky zdarma pro ženy, co se chtějí naučit kódit, šlo mi to a byla jsem natolik drzá, že už jsem během prvních pár lekcí napsala do pár firem: “Hele, vím, že neumím skoro nic, ale chci se učit a jsem kreativní, nehodila bych se vám do týmu?”.

Po zkušenosti s formálním vzděláním v informatice si stojím za svým – pokud chcete někde ve firmě psát kód (a že je to super a zábavná práce za dost dobré peníze), kašlete na školu, jděte na kurz a naučte se mimo školu. Je to rychlejší a vede to k úspěchu pravděpodobněji (potvrzuje většina mých kamarádů ajťáků).

Odborníci?

Co tedy přesně znamená to být odborníkem a nakolik to souvisí s tím, že mi člověk umí pomoci? Proč bych kamarádce na webovky doporučila klidně člověka s kurzem a dobrými recenzemi, ale kamarádce s životními trablemi jen psychologa?

Představila jsem si ty mladé studenty psychologie či informatiky a představila jsem si, co z nich vyroste. Představila jsem si mladou studentku sociální práce bez praktických zkušeností a vedle ní mladou skautku, která díky dlouholetému dobrovolnictví nakonec objevila, že jejím smyslem a údělem je provázet ne úplně zdravé lidi. Opravdu je od sebe odlišuje jen to vzdělání, nebo i nějaká praxe, jejich osobní filosofie, jejich zápal pro věc (moc je někdy příliš) a jejich životní zkušenosti?

A to je přesně důvodem, proč jsem často frustrovaná z psychologické obce. Jsem pro pojmenovávání věcí pravými názvy, ale nejsem pro negativní nálepkování. Mají za sebou pravděpodobně koučové méně hodin teoretické výuky než psychoterapeuti s vystudovanou psychologií? Pravděpodobně ano. Znamená to ale, že jsou koučové k ničemu? Nemyslím si. Jsou psychologové dobří v práci s lidmi jen proto, že vystudovali psychologii? Nejsem o tom přesvědčená, a to ani trochu.

Potkala jsem psychiatry, kteří si mysleli, že mě psychofarmaka vyléčí. Potkala jsem psychology, kteří si mysleli, že oni poznají, kdy se já cítím zdravá. Potkala jsem i fyzioterapeuty, kteří si mysleli, že jejich práce končí tím, že mi naordinují nějaké cviky, a už nemusí řešit, když mě cviky bolí, a jejich “prostě to vydržte” je dostačující.

Potkala jsem dokonce i lékaře, kteří automaticky usuzovali, že mým cílem je, aby mi bylo líp, ale už se mě nezeptali, co přesně tohle pro mě znamená. Jistě si ale dokážete představit, jak odlišné bude to “cítit se lépe” u člověka, co má problém jíst a u toho, který má problém s přejídáním. Mému tělu pomůže, když mu dám pauzu, ale nezhorší to přesně v tu chvíli moji psychiku? Přesně tohle je pak dilema, které za mě nemá řešit odborník – to je něco, co bych si měla rozhodnout sama a sama zvolit, kterou cestu za sebe považuji za lepší. Kdo s tím totiž bude žít mezi dvěma návštěvami ordinace a kdo pozná, jakou cestu vůbec zvládne? Jen a pouze já.

Jak si tedy odborníka vybrat?

Když jsem si na to tedy konečně přišla, ráda s vámi posdílím svoji strategii výběru. 

Podle mě je důležitá víra i znalosti. Náboženství jsme v naší sekulární společnosti vytlačili a spousta lidí popírá, že víra v uzdravení a víra v odborníka, co stojí naproti mě, hrají nějakou roli. Osobně si nemyslím, že pro vyléčení rakoviny mi stačí věřit, ale zároveň si myslím, že pokud absolutně nevěřím na současnou medicínu a ještě k tomu nevěřím svému onkologovi, bude taková léčba úplně stejně nanic.

Nedokážu plošně popsat, jestli je pro někoho lepší navštívit psychologa, psychiatra, kouče, poradce, bylinkáře nebo vyvažovače energií, když vás zrovna něco trápí v hlavě. Mohu vám ale říct, že pokud nechcete, aby se na vás daný odborník díval jako na “klienta s diagnózou XY”, dívejte se i vy přes tu prvotní slupku “toto je psycholožka”. Co od ní přesně chcete? Jak chcete, aby vám pomohl/a? Jak by měl váš život vypadat po tom, co se to zlepší? Když tento plán odborníkovi předestřete, je ochoten s vámi takovou cestu absolvovat a dovést vás tam?

Pokud ano, myslím si, že jste našli toho pravého člověka pro sebe. Pokud ne, nabízí vám nějakou alternativu, která by vyhovovala jak jemu, tak vám? Pokud ano, tak super – opět máte správného odborníka. Pokud ne, hledejte dál.

Příklad – já, klient

Přišla jsem na to, že je pro mě důležitá životní filosofie stejně tak, jako to, jestli je dotyčný odborník ochoten vidět mě a poslouchat, jak na mě dané věci působí.

Mám svou psychiatričku, která zastává názor, že psychofarmaka jsou pouze berličky, které mi umožňují se věnovat psychoterapii, a rozhodně by mě na lécích násilím nedržela.

Mám svou psychoterapeutku, se kterou mám momentálně v plánu ukončit terapii. Zčásti proto, že už dál necítím nutnost probírat věci tak do hloubky a cítím se dobře, zčásti proto, že mé přesvědčení jakožto studentky psychologie a budoucí frekventantky psychoterapeutického výcviku jsou moc daleko od přesvědčení jejich. Nevím, nakolik je dobrá. Mně pomohla, ale teď je názorový rozdíl tak velký, že to není pro mne.

Mám svého kouče, který se stará o mé fyzické i psychické zdraví. Cítím se jím velmi podporovaná v tom být sama sebou. Podrží mě, když se cítím v nebezpečí. Cítím se s ním v bezpečí jako s žádným jiným odborníkem před tím. On sám si hlídá hranice koučování, mentoringu a terapie. Když bychom přesáhli, řekne mi, že utíkáme například do terapie, a vydáme se jiným směrem. Sice nemá vystudovanou psychologii, ani žádný jiný kurz tohoto směru, ale své počínání konzultuje s psycholožkou. Netradiční, osvěžující a pro mě osobně velmi prospěšné.

Měla jsem svého hypnoterapeuta, který má kurz v rozsahu klinické hypnózy, ale u soukromé organizace. Spolupráce s ním byla skvělá, ale ukončili jsme ji kvůli tomu, že jsme oba pocítili, že hrozí, že překročíme etický limit.

Vím, co je pro mě důležité a vím, co chci. Moje potřeby naplňuje právě teď tento netradiční tým, ve kterém jsou respektovány moje názory a v tom, co je pro mě osobně důležité, se s odborníky shodnu. Všichni o sobě navzájem vědí a respektují ostatní, což je pro mě také důležité a považuji za fér, když jsem vůči všem otevřená, kdo další mi pomáhá zvládnout moje obtíže.

Příklad – já, odborník

Má vize do budoucna je jednoduchá – já se chci zaštítit znalostmi ze školy a z výcviku, abych se cítila dobře, ale pokud za mnou přijdete se zlomenou nohou s tím, že nevěříte lékařům a radši si ji necháte srůst sami, možná podotknu, že by vám mohli pomoci, ale budu plně respektovat váš názor a nebudu vás přesvědčovat o tom, že takhle to není.

Sleduji současný pokus o zarámování psychoterapie jako prostředku léčby a chápu oba tábory, jasně se ale přikláním k jednomu. Jsem neskutečně ráda za svůj instagram, kde potkávám psychology otevřené komunikaci o tak kontroverzních tématech jako koučování a vedení psychoterapie lidmi bez psychoterapeutického výcviku. Sama se nebudu vydávat za psychoterapeutku, dokud jí nebudu. 

Ale i když jsem jen studentka, pokud mám kapacitu, neodmítnu žádost o pomoc, která mi přijde. Nebudu používat střípky svých znalostí, které ještě v sobě necítím jako zarámované, ale ráda pomůžu s hledáním cesty toho konkrétního člověka a jeho víry v danou cestu.

Vaše,

Aspirující psycholožka

P.S. Jestli se mladá skautka s inspirativním životním příběhem poznala, zdravím tě a stále tě obdivuju!

P.P.S. Zpětná vazba od vás pro mě znamená hodně. Jsem ráda za jednoslovnou reakci i dva odstavce načínající otevřenou diskuzi, proč se ve všem, co píšu, naprosto pletu. Ráda si s vámi povídám ať už veřejně tady v komentářích, nebo soukromě přes mail (aspirujicipsycholozka na Gmailu), instagram, nebo přes formulář v zápatí blogu.