Venku je chvíli strašlivá zima a chvíli takové horko, že je mi příliš velké teplo i v tričku s dlouhým rukávem. První týdny na navazujícím studiu ze mě vytloukly veškerou naději, že by studium dál mohlo probíhat lépe, než jak jej minulý rok popsala laskakpsychologii. Jaký je lepší čas na to zreflektovat, kolik času jsem zabila studiem na bakaláře?

Poznámka z listopadu 2023: tento článek možná bude trochu neuspořádaným, dlouhosověťovým mišmašem ne úplně optimistických myšlenek. Už od září si říkám, zda bych měla zveřejňovat, jak se ohledně školy cítím a jaký na ni mám náhled, pokud je to náhled kritický, řízený okem perfekcionisty vidícího za hodně rohů, ochotného kritizovat, ale i se podílet na změně. Nakonec se přikláním k názoru, že informací a potenciálně zajímavých a pro studenty/uchazeče užitečných čísel je zde dost, takže i přes krkolomná a negativistická souvětí jej pouštím do světa.

psáno v září 2023

Černé brýle

Člověk by si mohl říct, že studium psychologie je teoretické, a proto ubíjí studenty. Alespoň to jsem si říkala před nástupem a i v průběhu prvních tří let. Obzvlášť v průběhu druháku jsem si stále opakovala, že poslední dva semestry bakaláře se předměty trochu stáčí k praktické aplikaci, a tak bude líp. Ale ono nebylo, a tak jsem si začala říkat, čím to je. V průběhu postátnicových prázdnin jsem měla práce stále stejně jako během státnic a říkala si, že je dobré, že i přes mé zdravotně nejhorší období (aka každé léto) zvládám tolik pracovat. Na konci září začala škola, a až tehdy mě to trklo – až v průběhu září, kdy se teploty snižovaly, se moje schopnost zvládat stres rapidně zhoršila. Vyřazením několika jiných potenciálních vjemů jsem dospěla k nezvratnému faktu – ano, ono je to školou, že se cítím poslední roky občas tak strašně mizerně. Není to tím, že můj pokus o samoléčbu chronických obtíží by nefungoval, je to tím, že jsem si špatně nastavila prostředí, ve kterém trávím čas.

Takže teď jsem tady, v několikátém týdnu nového navazujícího studia, už opět (stejně jako těsně po státnicích) mám chuť se školou seknout, protože mi přijde úplně nevýhodná k poměru zbytečné znalosti x užitečné znalosti a buzerování za zbytečnosti x svoboda, nemám tušení, jak přesně to bude s vedoucím mé navazující diplomové práce a ještě mi zrušili klinickou praxi v zařízení, se kterým jsem se přes léto domlouvala, a tak praxe řeším po lhůtě, kdy jsou víceméně celorepublikově rozebrané.

Experiment škola, část seznámení se subjektem

Ale teď už trochu dál od negativismu, a blíže k pokusu o nějaká reálná čísla, která vás nechají si udělat váš vlastní pesimistický odhad o studiu která vám umožní si vytvořit obrázek o tom, jak náročné pro mě studium bylo a kolik mi vzalo času.

A aby tohle byl alespoň trochu uvěřitelný pseudoexperiment, zkusme si na začátek uvést nějaká relevantní fakta: jsem osoba, která v průběhu studia nikdy nepracovala na HPP, ale v průběhu kombinovala tři různé úvazky. V začátku prváku jsem mimoškolně pracovala 4-6 hodin týdně, ve třeťáku už jsem šplhala k takovým 25 hodinám. Práci mi ale značně komplikuje chronické onemocnění, které dle některých tabulek snižuje moji pracovní schopnost nějak o 75 %, ale nemám možnost díky němu čerpat žádná zvýhodnění (#neviditelnáonemocnění, některá neviditelná i pro zdravotníky).

Zároveň jsem osoba cílevědomá, která se snažila věnovat škole ideálně dvě hodiny denně v pracovních dnech (s proměnlivou úspěšností), jsem zvyklá si poměrně sofistikovaně plánovat svůj velmi zasekaný kalendář (snaha o stabilizaci zdravotního stavu svépomocí mi žere mezi dvěma a šesti hodinami denně sama o sobě) a chci si z předmětů, které jsou užitečné, skutečně něco odnést. V prváku to pro mě znamenalo čtení materiálů nad rámec tak, aby mne maximálně obohatil daný předmět, od druháku vzhledem ke vzrůstu nesmyslných povinností tuto strategii nahradil pouhý pokus stihnout všechny povinnosti upřímnou snahou o pochopení problematiky. Dá se tedy říct, že jsem spíše poctivý student, co si věci odmaká, aby jim dobře rozuměl, a to nehledě na to, jaké požadavky má vyučující. Mým cílem bylo primárně projít a dozvědět se tolik, abych neměla pocit, že je celý semestr jenom ztráta času.

Od druháku se mojí větší povinností stal i psychoterapeutický výcvik, který si s přípravami také v průběhu týdne bral nezanedbatelně času a sice pomáhal v tom, abych se ze školy nezbláznila, zároveň ale demotivoval k jejímu dokončení, když jsem viděla, jak jsou jakékoli nepsychoanalytické koncepce ve škole brány – jako v podstatě neexistující, nerelevantní a zbytečné (a tohle je můj soukromý blog, na kterém budu dál prezentovat svůj soukromý názor přesně tak, jak to vidím). Pro člověka, kterému právě psychoanalýza přijde nerelevantní a zbytečná to není ideální prostředí.

Část druhá, metodologie

V průběhu studia za mě statistiky množství předmětů, kreditů, úspěšnosti u zkoušek a podobných statistik držel univerzitní systém. Já jsem si paralelně k němu vedla seznam povinností (tedy domácích úkolů, seminárek, skupinových úkolů a podobných kratochovílí) a zároveň jsem si od poloviny studia zavedla i studijní Toggl – tedy takové osobní intelektuální píchačky, kde jsem si pečlivě zapínala a pouštěla stopky tak, abych měla čistý učící čas bez pauz.

Níže přináším výčet daných statistik, ale před tím, než na něj odscrollujete, bych vás požádala, ať si zkusíte odhadnout několik hodnot:

1. Kolik času (v hodinách) domácí přípravy jsem potřebovala na jeden semestr?
2. Jaký byl počet POVINNÝCH domácích cvičení na jeden semestr?
3. Kolik hodin jsem reálně strávila nad bakalářkou?

Část třetí, výsledky

Ze statistik, které se nehodí do pseudovědecké tabulky, mohu vypíchnout počet hodin strávených bakalářkou (256 hodin) a průměr studia (1,29), který žádný ze semestrů nestačil na zisk stipendia – buď průměrově, nebo nedostatkem kreditů.

Záhodno podotknout jeden nedostatek – stále jsem nepochopila, které kredity se do součtu kreditů počítají, a které ne: součet kreditů prezentovaný v tabulce neodpovídá počtu kreditů na mém diploma supplementu, ani ve stagu, prostý součet ale vychází tak jako v tabulce. (Přesný součet kreditů je mi osobně jedno, ale snažím se být transparentní.)

Reálný stav mé osoby po třech letech: cítím se akademicky vyždímaná, ztratila jsem chuť ve volném čase číst a za tři roky jsem se nedokázala přesvědčit o tom, že bych se vrátila ke studiu cizího jazyka ve volném čase, protože jsem si nedokázala představit, že si zase sednu nad učebnici.

Léčba: prázdniny s naprostou ignorací školy a jakýchkoli povinností, odstup a doufání, že to na navazujícím studiu bude zvládnutelnější a skloubitelnější s mimoškolními činnostmi.

Průběžná zpráva z listopadu 2023: Není.

Teď už jen dožijme zbylé dva roky s co největším ziskem informací, abych je nepovažovala za ztracené.

Dnes zrovna neaspirující

Aspirující psycholožka