Povánoční Plzeň je pokrytá sněhem, venku je mráz a za oknem děti bobují celý den. Můj myšlenkový prostor je poset malými bílými vločkami, každá z nich ale nenese jen tu pro mě tak typickou radost z unikátnosti sněhových vloček, ale také úkoly. Jedním z nich je informovat vás, jaká to byla posledních pár měsíců jízda.

Třetí semestr a milník poloviny bakalářského studia na dosah

Druhý zimní semestr na psychologii přinesl mnohé. Možnost strávit ho celý prezenčně ve škole nás všechny proškolil v tom, kolik hodin nechceme strávit ve vlaku, jak moc nesnášíme nečekané výluky na trati a rozkopanou Olomouc. Dozvěděla jsem se, kde kolem školy dělají bezkofeinové kafe, a kde mají otevřeno na oběd i v sobotu po poledni, když mám jen 45 minut času pauzy uprostřed dvou tříhodinových tutoriálů.

V září jsme všichni byli nadšení tím, že se konečně vidíme tváří v tvář se spolužáky, které už jsme si zvykli poznávat především podle přezdívky na Zoomu. Zjistila jsem, kolik spolužáků podle jména zatím vůbec neznám, a to už s nimi studuju rok. Vzhledem k množství školních víkendů se nám ale tento deficit podařilo dohnat, a to hned první víkend při zasvěcování nových kombi prváků do studia. Je na nic, že jsem si během prváku připadala ve škole za monitorem sama. Sama v tom ale nejsem, a to mi došlo hned ve chvíli, kdy to ve třídě zapadlo do svých kolejí, lidé se nadšeně zdravili a byli jsme zase jedna prezenční třída plná pravých tváří, ne profilových fotografií z facebooku. Jsme velmi dobrá parta, ale to už mě i po zkušenostech z kombinovaného gymplu nepřekvapuje, ale vždy zahřeje u srdce.

Záhy nás ale první tři školní víkendy stihla smršť úkolů, skoro jako zprvu nenápadné vločky snášející se na olomouckou katedru psychologie. Vyučující hned dvou předmětů nám každý nadělili po čtyřech domácích pracích od skupinových prezentačních posterů po výzkumy v terénu ve firmě. Aby toho nebylo málo, k obligátní seminárce na předmět se přidal i úžasný pan doktor na statistiku s jeho devíti prezenčními zápočtovými testy ze statistiky s termíny v pondělky a úterky. Vločky se pomalu začaly měnit v zával.

Poslední vločkou, která pro mě strhla lavinu povinností přímo na mou hlavu, bylo odevzdané zadání bakalářské práce. Do konce listopadu. Bez toho, abychom měli nějakou větší prezenční zkušenost s vyučujícími a mohli si zodpovědně vybrat vedoucího, se kterým se za ty dva roky nepozabíjíme. K bakalářce se ale dostanu ve článcích, které budou brzy následovat.

Přiznám se vám, dlouho jsem se snažila držet optimismus, ale nakonec jsem se i já svými milovanými vločkami začala rdousit a ztrácet ponětí o tom, co si se sebou počít. Myslela jsem si, že něco dělám špatně, že se ve skutečnosti nic nezměnilo, že jen já nezvládám něco, co by přitom mělo být tak lehké pro chytrou, dokonalou a bezchybnou Radku, jak si mě stále okolí představuje. Když jsem se ale podívala kolem sebe, bylo mi jasné, že to takhle není, že počátek druháku nás všechny stojí mnoho sil, sil, které spousta z nás v tu chvíli k dispozici nemá.

Tolik tedy v kostce k tomu, jak mi vědomí, že nástup do druháku (a potažmo statistických předmětů u dálkařů na UPOL) znamená hlavní rozřazovací síto, pomohl připravit se na realitu toho, jak k nám druhák přišel.

Blbě.

Jediné štěstí, že mám svoje spolužáky!

V mezičase jsem si odskočila za Zuzkou a natočila epizodu do jejího podcastu Vejška, kde jsme si povídaly o kombinovaném studiu psychologie. Epizodu si můžete poslechnout na Apple podcasts, Google podcasts, nebo na Spotify.

Sníh

Aby ale tento článek nebyl plný jen temných myšlenek, třetí semestr přinesl i dobré. Během víkendových maratonů prezenčních přednášek a nočního doučování statistiky na kolejích si ověřuji svůj pocit, že jsme jako kolektiv ve zkoušce onlinem opravdu obstáli na výbornou. Přejeme si k narozeninám, spolužačky mi gratulují ke svatbě a chtějí vidět fotky, které nemám, podporujeme se při náhodných špatně vyložených vtipech učitelů.

Jedna ze vzpomínek mi ale vystupuje do popředí. Sedíme na přednášce a zrovna je nám promítáno video Teaching Teaching & Understanding Understanding. Venku svítí říjnové slunko s až podivuhodnou silou, ale kvůli promítání máme zatažené rolety. Jak ale sedím u okna, i tak koutkem okna zahlédnu pod roletou pohyb. Ono…sněží? podivím se. V říjnu?

A pak mi to dojde a rozesměju se.

Totiž, před několika týdny v jiný výukový den mě během statistiky chytila úporná bolest hlavy, kvůli které jsem se omluvila z hodiny a šla se posadit do studentské místnosti, ve které byly v té době dvě spolužačky (?), alespoň tak jsem to odhadla. S jednou z nich jsem se dala do řeči o sexualitě a vztazích (zdravím, N!), poté ale odešla, a já zůstala v místnosti pravděpodobně s dcerou některého z jiných studentů kombi studia – alespoň tak jsem si situaci vyložila po tom, co jsem si přiznala, že mám fakt špatný odhad na věk, a že toto nemusí být studentka vysoké školy, ale někdo mladší.

V dalších hodinách jsem hořce litovala, že jsem nezůstala na hodině, která běžela přesně o patro pode mnou, a ze které jsem slyšela útržky, protože by mě tam asi bolest hlavy přešla spíš. Slyšela jsem pouhé útržky hlavně proto, kolik mlácení do věcí a hlasitého pobíhání sem a tam musel vyučující o patro níž přehlušit. Pak se přidal sladký pach puštěné rychlovarné konvice plné cukru, pobíhání po chodbách a vyhazování pěnových kuliček z rozbitého fatboye.

Zpět ale do hodiny, kde nám promítají video o učení a pochopení a venku i přes fakt, že je říjen a slunečno, sněží malé bílé kousíčky. Otevřeným oknem před katedrou padají dovnitř vyučující za krk. Nikdo nesleduje video, všichni řeší, proč sakra venku sněží, a já si spojuju zážitek s dítkem ve studentské místnosti, rozbitého fatboye plného bílých kuliček a směju se. Za mnou sedává spolužačka, která má více zkušeností a větší trpělivost s dětmi, vysvětluji ji situaci a ona vyráží uklidnit situaci ve studenstké místnosti o patro výš. O pár minut později se vrací a dělá na mě gesto “vyřešeno”. (Díky, Zuzko!)

Když jsem pak o pár hodin později po konzultaci bakalářky s novým vedoucím míjela recepci, procházela jsem kolem dohry “sněžného incidentu” mezi vrátnou a rodičem daného dítka, které čekalo venku na “zasněžené ulici”, a byla jsem moc ráda za kontext. Už ale nikdy nechci cítit vařící se cukrovou vodu.

Při své poslední listopadové cestě směr Olomouc jsem zjistila, že v naší ulici před katedrou jsou stále nasněžené ty malé bílé kousky náplně. Myslím si ale, že pro kolegy pospíchající na výuku jsem působila spíš jako pološílená, když jsem propukla v záchvat smíchu nad smetím na kočičích hlavách, místo stresu z dalšího pondělního testu ze statistiky.

Ale dala jsem ho.

Ať ani vás letošní závěje nezastaví, pokud na cestě na nějaké narazíte, ať už jsou ze sněhu, nebo z náplně do polštářů.

S přáním toho nejlepšího do nového roku,

Aspirující psycholožka