Na konci prázdnin přináším pohled na uplynulý univerzitní rok, který navazuje v sérii shrnutí prvního a druhého ročníku psychologie z pohledu kombiňáka a zakončuje ságu bakalářského studia. Ve třetím ročníku mě v zimním semestru čekalo 11 předmětů, v letním pouze 7, z toho bych ale mezi klasické předměty počítala pouze tři. Člověk by si řekl, že tempo bylo tedy školně přívětivější k přípravě na státnice, ale nebylo tomu tak: se startem semestru v únoru a zkouškovým na začátku dubna se jednalo o sérii několika sprintů, které bych osobně ai radši pojala jako štafetový běh, než si to všechno zaběhnout sama.

Statistické metody v psychologii 3 (ZS)

Když už si člověk myslí, že pronikl na dřeň problému, může zjistit, že tomu tak zdaleka není, a narazit na překvapivý výtrysk zajímavých informací, které ho donutí si říct: “nechtěla bych k tomu náhodou vystudovat i statistiku?” aneb Konečně to alespoň trochu začalo všechno dávat smysl z hlediska využitelnosti. Už jsem ani nedoufala.

Základy práce s MMPI (ZS)

Překlepy a Xka jsou nejlepší přátelé vzdáleností měřených délkou lavic. Řeknu to vždy, když jsem nucena MMPI vyplňovat: “Už nikdy nechci vyplňovat MMPI”.

Klinická praxe (ZS)

Pokud si člověk myslí, že největším nepřítelem systému je STAG a intranet, ještě nezažil zapisování praxí v EDISu.

Praxe v psychologii práce (LS)

Klíčový je výběr pracoviště. Při správném výběru se projedete za hranici kraje a přátelsky naštvete plnou místnost odborníků jen tím, že používáte iPhone se starý čipem. Jeden z momentů studia, kdy jsem byla příjemně překvapená, k čemu se jako budoucí psycholog mohu dostat.

Kapitoly z psychosomatické medicíny (LS)

Bistro na třídě Svobody je kvůli nám otevřeno i odpoledne, což znamená dostatek teplých nápojů i přes absenci automatů. I mezi mladými klinickými psychology se nachází naděje na změnu v přístupu ke klientům/pacientům. Je skvělé, když si tací najdou čas na studenty a výuku vedou tak podnětným způsobem.

Psychopatologie 1, 2 (ZS, LS)

Není nad to opakovat na zkoušce, jak špatný nápad je kombinovat TCA a SSRI, a poté v den státnic intervenovat u případu klienta, který přesně takovou kombinaci bere.

Psychodiagnostika dospělých 1, 2 a dětí (ZS, LS + LS)

Ze všech tří předmětů jsem si nejsilněji odnesla jediný dojem: měla jsem za to, že přednášky na vysokých školách jsou veřejně přístupné, nanejvýš s opsáním údajů z občanského průkazu na vrátnici. Nebo nejsou?

Poslední ročník měl na můj poměr rekordní počet předmětů, u kterých člověk aplikuje poučku “když nemůžete říci nic dobrého, neříkejte nic”, ale dál se zoufale snaží najít na nabytých znalostech něco užitečného. Na závěr uvádím další předměty, které jsem neglosovala výše: Úvod do práce s klientem, Patopsychologie dětí, Klinická psychologie 2, poradenská psychologie, sociální psychologie 2, bakalářská práce, využití cizího jazyka pro bakalářskou práci.

Švédský stůl, teoretický boršč a “asi budu psycholog” momenty

Studium končím se 186 kredity a za sebe mohu tvrdit, že všechny tři ročníky jsou jízda, každý s vlastní příchutí. První ročník pro mě byl krásný švédským stolem se širokou nabídkou, u které jsem cítila oborový přesah a získávala pocit, že multioborová spolupráce a bio-psycho-socio-spirituální model mohou s takovou výukou vzkvétat. Druhý ročník vzal motivaci k hledání cest ven nuceným ponořením se do všeho co nejvíce teoreticky a co nejméně prakticky. Třetí ročník přinesl předměty, u kterých jsem hodně pocítila tu možnost, že se v budoucnu stanu tím psychologem. Přijde mi, že se takové označení u absolventa bc. studia moc nenosí a termín “půlpsycholog” se mi nelíbí. Neutrálně tedy říkám, že závěrem psychodiagnostických předmětů jsem se po státnicích přeci jen osobou, která dle českých norem psychodiagnostiky jedné firmy může nakupovat metody kategorie A a B.

Loučí se studijně trochu vyčerpaná,

Aspirující? Inspirující? psycholožka