“Hypnóza? Hele, už jsem viděla několik lidí, na které to fungovalo, ale dost pochybuju o tom, že to bude fungovat na mě,” odpověděla jsem přesně tak, jako asi každý na možnost nechat se poprvé zhypnotizovat.

Za posledních pět let už jsem se k pár hypnózám nachomýtla, a tak už jsem viděla hypnotizéry při práci ať už na svých “pravidelných obětech”, nebo na dobrovolnících z řad obecenstva, co si to chtěli vyzkoušet. Já jsem vždy byla skeptická, a zároveň jsem se také příliš bála nechat si někoho cizího sahat mi do hlavy.

“Říkala jsi, že pravidelně děláš autogenní trénink, že?” obrátil se na mě kamarád. Přitakala jsem. Schultzův autogenní trénink mi je v posledních letech jedním z nejspolehlivějších prostředků na tlumení chronické bolesti. Je to takové cvičení, kde se soustředím na jednotlivé části těla a říkám si, že jsou uvolněné, ztěžklé, a poté se ještě přidávají pocity tepla a chladu, a případně ještě nějaké individuální formulky. Autogenní trénink jsem dva měsíce cvičila každý den pod dohledem ve stacionáři, a od té doby jsem už nepřestala.

A kam na desítku zajíždíte vy?

“Ten autogenní trénink je totiž okleštěná autohypnóza,” řekl mi. Zamyslela jsem se nad tím, co vím o hypnóze – hypnózu jsem si představovala jako změněný stav vědomí, kdy je pravděpodobnější, že za své budu přijímat nejrůznější sugesce, jako stav, ve kterém nebudu vědět o sobě a někdo mi poleze do hlavy. Když si tedy přehraju, co si říkám u autogenního tréninku, zní to nějak takhle:

“Moje ruce se uvolňují od ramen až po konečky prstů. Příjemně uvolněné, povolené ruce.”

To vlastně dost zní jako že se přesvědčuju o tom, že mé ruce jsou uvolněné, ne? pomyslela jsem si. A když jsem se nechala vést někým cizím, tak to vlastně mohlo být podobné hypnóze.

Vzpomněla jsem si také na Miltona Ericksona, o kterém jsem se učila v dějinách psychologie. Byl slavný tím, že hypnotizoval lidi, a svůj přístup hodně přizpůsoboval konkrétním pacientům pro maximální účinnost

A protože se nebráním zkoušet řešit své chronické obtíže nejrůznějšími způsoby, protože přinejhorším nebudou fungovat, a při nejlepším mi bude lépe, řekla jsem si, že tedy zkusím, s čím by mi mohla pomoci pohnout hypnoterapie. Nejdřív jsem to ale zkusila v pro mě bezpečnějším prostředí, rukou (nebo spíš hlasem) právě onoho blízkého kamaráda.

První pokus

Pohodlně jsem se položila na pohovku a nechala se vést klidným hlasem svého kamaráda do pocitů příjemného uvolnění. I když jsem byla nervózní, věřím mu natolik, abych se nebránila. Cítila jsem, že se mé tělo uvolňuje, a že se mi kolem hrudní kosti usidluje takový zvláštní pocit – nebyl nepříjemný, jen jsem tam cítila takové šimrání, které mě nutilo pořád svůj vnitřní zrak soustředit právě do tohoto místa.

Měla jsem si představovat, jak sestupuju dolů, a má hlava mi nabídla obraz eskalátorů pražského metra. Sjížděla jsem tedy nekonečným tunelem směrem dolů, světla se okolo mě míhala. Jeho hlas jsem vnímala, jako kdyby byl rozváděn reproduktory. Když jsme se počítáním dostali k desítce, a já se octla na nástupišti, instruoval mě, abych se na určitý dotek a slovní spojení vyřčené pouze tímto hlasem znovu objevila tady, uvolněná ještě víc, než jsem byla teď. Pak jsem po schodech opět vyjela nahoru a byla zpět na pohovce.

Rozhodně to bylo mnohem méně nepříjemné a méně zasahující do mého osobního prostoru, než jsem se obávala. Vlastně to byl mnohem menší extrém, než jiné věci, co podnikám “v divných kruzích horolezectví” (metafora vysvětlena dříve) právě s tímto mým parťákem.

Pro ty, co zažili autogenní trénink, mohu říct, že ten pocit je velmi podobný tomu závěrečnému spočinutí v zahřátém těle s chladem na čele, jen jako kdybyste vteřinku před tím stavem neodbočili k odpočívadlu, ale pokračovali ještě pár metrů hlouběji – takový je můj pocit.

Povídali jsme si potom o nejrůznějších věcech, a zničehonic na mě kamarád použil ten klíčový dotyk a slovní spojení, které mě okamžitě dostalo zpátky dolů, ani jsem tomu nemusela tolik pomáhat. 

V dalších pokusech jsem si ověřila, že když bych nechtěla, mohu jakémukoli pokynu vzdorovat, i když bych v sobě měla zakotvené, že nemohu hýbat rukama, mohu to s vynaložením přiměřeného úsilí “vypnout”.

Hypnoterapie

Když jsem si tedy ověřila, že se mi v hypnóze nic špatného nestalo, a že se případně mohu bezpečně vrátit zpět sama, rozhodla jsem se, že tedy zkusím, jaký má hypnoterapie potenciál v tom mi pomoci s mými problémy.

Při první cestě k hypnoterapeutovi jsem byla pekelně nervózní. Navlečená v tričku, košili, vestě, kravatě a saku jsem se cítila okamžitě celá zpocená. I tak jsem se pokusila tam nakráčet sebevědomě a sebevědomě pozdravit.

Alespoň cesta tam je pěkná…

Dopředu jsem si připravila, na co se chci zaměřit, a rozkouskovala jsem problémy na drobné praktické celky. Na našich setkáních jsme se věnovali tomu, jak se efektivněji uvolnit, a jak to dělat rychleji, než plným autogenním tréninkem, který trvá okolo dvaceti minut. Povídali jsme si také o tom, kde se mohu sama hypnotizovat tak, abych se cítila v bezpečí.

Asi ve třetím týdnu (takže během třetího sezení) se mi v normálním životě stala taková nepříjemná situace, která by se dala označit za hrubé překročení mých osobních hranic, nebo za regulérní napadení, která mě dost vyvedla z míry. I když jsem na terapii přišla, při pokusu pracovat s mými vnitřními hrdinkami a vzory jsem se cukala a vyskočila z transu sama – cítila jsem se strašně ohrožená, a tak jsem si s hypnosession musela na nějakou dobu dát pauzu.

V důsledku všech událostí té doby jsem se vystresovala natolik, že se mi nedařilo vstoupit do transu a celkově se soustředit na vedení sebe do jakéhokoli uvolněného stavu. Když jsem se tedy srovnala natolik, že jsem byla ochotná v terapii pokračovat, soustředili jsme se na to, jak “utahat moji hlavu”, aby mě nechala uvolnit se. 

Byla jsem tak nadšená, když se nám to povedlo! Zase jsem cítila, že jsem v noci u rybníka, hvězdné nebe nade mnou – to je má představa příjemného místa, kde mohu klidně spočinout dle veršů mé oblíbené písničky: “Awaking in the light of all the stars aligned”.

Zhruba tady, jen do tmy se přesouvám vždy, když v mysli sestupuji do poslední fáze autogenního tréninku.

Shrnutí

Tím se vlastně dostáváme do současnosti – terapie skončila v době, kdy zase začala naskakovat koronaopatření. Před skončením jsem se cítila komfortně, když mě hypnotizoval, a úkoly, které mi dával na procvičení, se mi dařilo plnit. Byla jsem ráda, že jsem otevřeně mluvila o svých obavách a úskalích, která jsem viděla, a tak jsem naše setkání využila nejlépe, jak jsem dokázala.

Co je tedy hypnóza?

Hypnóza je stav změněného vědomí, který vás pohltí, a ve kterém jste sugestibilnější. Záleží ale na vaší výchozí míře sugestibility – náchylnosti k přijímání formulek za vlastní. Já jsem údajně vcelku dost sugestibilní, a tak se dokážu představ ponořit opravdu plně. Za posledních pár měsíců můj sestup po schodech metra přibral realistický pocit větru ženoucího se zespoda. Na nástupišti je zase ticho, trochu ozvěna, a volně se tam mohu rozhlížet kolem sebe.

Co dokáže řešit?

Se souhlasem cituji svého kamaráda, který mě hypnotizoval poprvé:

Hypnóza sama o sobě je pomůcka, která může urychlovat i jiné další postupy. Třeba když budeš někoho koučovat a přidáš k tomu hypnózu, nějakou sugesci, pak neděláš v podstatě žádnou terapii, ale urychlíš postup. Stejně tak se dá pracovat s výkonem třeba ve sportu, ale nejen ve sportu – stejně se dá podpořit výkon třeba v podnikání, ve studiu…

Dokáže ale pomoci řešit závislosti, psychogenní problémy, alergie, fobie, stres, úzkostné stavy či PTSD. Stejně tak dokáže posílit princip “věř a víra tvá tě uzdraví”. Samozřejmě to není myšleno tak, že se hypnózou dá vyléčit rakovina.

Obecně se dá říct, že pokud máš nějaký cíl, hypnóza může být dobrým nástrojem k tomu, jak člověka tomuto cíli přiblížit.

Jaký z ní mám pocit?

Celkově hypnoterapii považuji za přínosnou zkušenost, která rozhodně měla pozitivní vliv na zvládání mých potíží. Jednou session se podařilo o 60 procent (pocitový odhad) zmenšit jednu z mých fóbií – nebyly ty to tedy ty proklaté kytky, ale něco jiného zákeřného. Také jsem se naučila několik nových způsobů, jak rychle uvolnit tělo, a jak se do toho příjemného uvolněného stavu dostat, i když se mé hlavě chce zrovna děsně přemýšlet. 

Ve volném čase pokračuji podle doporučené četby Využijte sílu autohypnózy a autosugesce od Jana Beckera. Pokud máte přístup do knihovny (mimo koronu tedy) a zajímá vás, jak autohypnóza a autosugesce funguje, doporučuji vám si knihu půjčit a vyzkoušet první cvičení s prsty – to pro představu stačí.

Studijní zátiší

Pokud by vás ještě něco o hypnóze a mé osobní zkušenosti zajímalo (a nechcete se ptát v komentářích), v zápatí stránky je kontaktní formulář. Také je možné mě kontaktovat na instagramu.

Občas lehce zhypnotizovaná

Aspirující psycholožka