…a přijdou vlahé deště i se snídaní do postele
Dnes jsem si pro vás, mí drazí čtenáři, připravila takové malé cvičení na představivost. Na konci příspěvku je odstavec s názvem “pointa”, který ji možná trochu potrápí. Pokud si nechcete cvičení pokazit, nepřeskakujte na konec rovnou.
Příběh
Poprvé doktoři přišli na to, že je se mnou něco v nepořádku, už někdy na začátku základky. Nikdo si ale s potenciální diagnózou nelámal hlavu. Možná proto, že v naší rodině standard jakýkoli diskomfort a bolest přecházet a zatlačovat do míst, kde není vidět a nikoho neobtěžuje.
Před osmi lety v prváku se mi během jednoho týdne trochu převrátil život – přestala mi fungovat ruka, přišly strašné bolesti, a já najednou létala po vyšetřeních a poprvé stanula tváří v tvář své diagnóze a faktu, že už dál nedokážu fungovat jako normální člověk. Nezvládala jsem sporty, nezvládala jsem školu, nezvládala jsem chodit ven, i když jsem se o to hodně snažila. A v té době lékaři přišli s tím, že musím začít brát léky, které už do konce života nesmím vysadit, abych mohla vést vcelku normální život.
Zpátky být normální
Roky léčby se vlekly a bylo mi jen hůř. Vysadila jsem léky a bylo mi líp. Byla jsem ztracená, doktoři mě brali jako nespolupracující pacientku. Na svou diagnózu, která ale i tak pokrývá jen část mých problémů, jsem zůstala sama.
Nestěžovala jsem si – byla jsem zvyklá na to starat se o své bolístky sama celý život. Proto jsem každý den vstávala se snahou znovu fungovat jako normální člověk. Pokusy o denní chození do školy ale končily katastrofou. Když jsem si našla práci, většinou zahrnovala víc fyzické aktivity, než kolik moje tělo zvládalo, takže jsem si vždy uhnala nějaký úraz. Moje tělo to prostě nezvládalo.
Co jsem si v té době o svém těle myslela? Že je slabé, když jen tu podělanou brigádu nezvládne. Styděla jsem se chodit na veřejnost, protože jsem se cítila jako obří přítěž, jako zátěž celého státu. Každý den jsem se snažila přiblížit tomu, abych zpátky mohla být normální. Většinu let byly moje pokusy jeden velký neúspěch plný zklamání.
Nedávalo mi smysl, proč se cítím docela dobře bez léků, které měly být to, co mě má spasit a napravit, zvlášť, když se mi pomalu začalo dařit zvládat sem tam školu a sem tam práci. Jsem tedy nemocná? Jsem normální?
Poslední rok
Po letech se mi podařilo najít konečně další doktorku, která byla ochotná se mnou pracovat, i když se ze začátku zdráhala. Během naší spolupráce až do letošního března nepadlo o lécích ani slovo, před rokem ale přišla s jinou bombou – že to, co mám, vlastně jaksi není vyléčitelné tak, jak jsem si představovala – totiž že už to nikdy nepůjde opravit tak, abych fungovala jako normální člověk. To sdělení ve mně leželo pěkně dlouho a nebylo mi z něj úplně nejlépe.
Ten poslední rok jsem přemýšlela nad tím, co to vlastně znamená, že už nebudu nikdy “normální”. Nutně jsem tedy začala přemýšlet nad tím, jak to vlastně mám teď. Z téměř nulové funkčnosti jsem úspěšně dostudovala gymnázium, čtyři roky se soustavně připravovala na studium psychologie a nakonec jsem si našla brigádu, kam jsem mohla chodit několikrát do týdne. Neskutečně mě to vždy vyšťavilo, ale zvládala jsem to…tak nějak. Už jsem nemusela psát potupné zprávy šéfovi, že mám asi otravu jídlem, když pravda byla, že jsem trpěla nesnesitelnou bolestí, která ale jaksi není vidět a dost špatně se tedy vysvětluje a jeví se jaksi neuvěřitelná, nebo jako hodně blbá výmluva. Sice jsem mimo práci dokázala převážně jen spát, klepat se a koukat na uklidňující seriály, ale v práci jsem odváděla docela dobrou práci a o víkendu pořád měla sílu dojít do školy.
Poslední rok jsem strávila jako prezenční studentka, což se mi naposledy povedlo právě v prváku na střední roku 2013. Jasně, pořád si musím ve volných chvílích chodit lehnout do postele, kde mě bolesti přechází, a kde de facto dělám skoro všechno, protože v mé posteli je bolest snesitelnější, ale to, co mám, už tak nějak zvládám udělat.
Došlo mi tedy, že už není tak velký rozdíl třeba ve výkonnosti zdravých lidí a mě. Když bych si představila, že bych zdravému člověku přičetla hendikep bolesti, co zažívám já, najednou by asi byl stejně výkonný jako já (pokud by si tedy na tu bolest zvykl rychle, protože to není žádná sranda).
Takže to asi vlastně není až tak špatné, pomyslela jsem si, když jsem se podívala zpět a došlo mi, že jsem konečně zvládla pokořit jednu z největších výzev posledních osmi let, a zvládla jsem pravidelně několikrát týdně docházet někam (do školy) podávat nějaký výkon, a byla jsem schopná si síly rozvrhnout tak, že mě to úplně nezničilo.
Přestala jsem se tedy stranit lidí, kteří se pokoušeli stát mými přáteli. Když mluvím o svých dnech, nebojím se říct, že včera jsem kvůli bolesti nic nedělala. Když se s někým mám sejít, ale moje tělo si prostě řekne “ne”, už se nebojím napsat, že se prostě ozvala ta má chronická nemoc, a že prostě nemůžu. Ne, že by to všichni chápali, ale pochopení je víc, než bych čekala. Najednou se na veřejnosti mohu nadechnout. Občas se tedy nadechnu moc a skoro se skácím bolestí, ale řeknu jen:
“To nic, to se stává, takhle se ty mé problémy projevují.”
Takže ano – nejsem zdravá a omezuje mě to. Občas mě to štve. Když bych si mohla vybrat, radši bych byla zdravá. Už mi ale nevadí, kdo jsem.
 |
| Dobrý rok, zdá se. Jen jeden denně místo pěti. |
Lékaři
To, co mě na tom ale fascinuje a překvapuje, je fakt, jak k tomu všemu přistupovali lékaři. Nejdřív to bylo:
“Berte léky, abyste zase byla v pořádku!” Já ale v pořádku ani s léky nebyla, spíš naopak.
Pak to bylo:
“Neberete léky, takže se nechcete vyléčit!” A přitom jsem nechtěla nic jiného, než být konečně v pořádku – normálně chodit do školy a žít bez bolesti.
Byly i etapy, kdy mi lékaři tvrdili, že simuluju a odmítli mě ošetřit. Fakt pochybuju o tom, že vypadám jako typický loudič drog, ale chápu, že mi třeba od bolesti nesměli ulevit léky. Já, v té chvíli v neznámých a překvapivých extrémních bolestech ale nešla po lécích. Stačilo by mi i prosté konstatování, že lékař vidí, že trpím, a že je tam těch pár minut, co mě vyšetřuje, se mnou (ne přemýšlivě mumlat, že je zajímavé a kuriózní, že mě něco bolí, když mi evidentně nic není).
Doteď jsem od lékařů neslyšela:
“Sice jste nemocná, ale váš život běží i teď – co se dá udělat pro to, aby byl váš život lepší teď, ne v nějaké hypotetické budoucnosti, kdy budete zdravá?”
“Sice jste nemocná, ale váš život běží i teď – co se dá udělat pro to, aby byl váš život lepší teď, ne v nějaké hypotetické budoucnosti, kdy budete zdravá?”
Mně samotné tohle došlo až během posledního roku – mám právo na to chtít svůj život už teď. A tak ho tedy teď žiju a nenechávám si vnucovat představu, že se mám koncentrovat na nějakou budoucnost, kdy to bude lepší. Světe div se, ono je to najednou lepší teď a tady.
Pointa
Přečetli jste si miniaturní výsek ze života člověka, kterého pravděpodobně vůbec neznáte. Přesto si o něm ale můžete udělat nějaký obrázek. Máte z něj nějaký pocit, nějak na vás působí a nějakým způsobem vnímáte jeho problémy.
Představte si, jak byste na takového člověka ve vašem okolí reagovali.
Máte? Skvěle.
Co když si teď za určitá slova v příběhu dosadíte jiná slova? Co když si místo slova “doktor” představíte psychologa nebo psychiatra? Co když si představíte, že daná osoba nemluví o lécích na nějakou genetickou nemoc, ale o psychofarmakách? Co když si za tou vší její bolestí představíte bolest a útrapy psychické, místo těch fyzických? Jak se na ni díváte teď?
Destigmatizace
Destigmatizace. Zajímavé slovo a velmi důležitá činnost skrývající se za ním. Vím, že mohu pomoct, ale děsí mě to, ukázat tohle všechno světu, protože stigma spojené s psychickým onemocněním dokáže dost pokazit den. Nebo rok. Nebo i delší dobu, pokud se s tím setkáte moc často.
Ale co už.
Tady na blogu a na přidruženém instagramu vystupuji jako Aspirující psycholožka a přečetli jste si malinkatý kousek toho mého životního příběhu, ve kterém jsou obě varianty slov správné – nesu si svou diagnózu na poli psychických i fyzických onemocnění a obě bolesti mě doprovázejí denně, i když už jsou docela zvládnutelné.
Do očí vám nebudu vysvětlovat, co je se mnou všechno blbě, protože už slova “prostě mé chronické potíže” stačí na to, abychom si rozuměli.
Podle mé rodiny (kromě jediného člena, který je výjimkou) mi nic není a jen si vymýšlím a mohu si za to sama, protože by mi stačilo se vzchopit. Nejsem s nimi tedy moc v kontaktu – bůh ví, jak zareagují, pokud se dozví, co že to chci studovat. Pořád mi hrozí, že nakonec budu muset zůstat jen u té psychologie, protože je pro mě rozhodně důležitější, než informatika a hrozí…však vy víte…že mě sklátí ty mé chronické obtíže. Nechci se přetížit, ale hlava mi funguje dobře. Jen se moje tělo tolik nekamarádí s tím dojížděním. 🙂
Ne, nesnažím se ty roky dostat na psychologii kvůli tomu, abych si řešila nějaký svůj osobní problém. Prosím, neříkejte mi to ani ve vtipu, fakt mě to hodně vytáčí.
Ano, vícero nás uchazečů a studentů má osobní zkušenost s duševním onemocněním, a pokud to nějak ovlivňuje naši schopnost pracovat s lidmi s duševním onemocněním, tak možná leda tak ve smyslu, že chápeme, jaké to je být uvězněný pod nějakou nálepkou, která nás v očích někoho definuje. Pod tou nálepkou jsme ale stejně různorodí lidé, jako kdokoli jiný, koho potkáte na ulici. A přesně proto možná můžeme lépe chápat to, jak pod tou nálepkou toho skutečného člověka hledat.
Teď a tady
Včera jsem se užila (s velkou dávkou příprav předem) první konzultaci ohledně mé stáže v psycholaborce. Výsledkem je, že jsem včera i dnes byla hodně vyčerpaná. Už si ale neříkám, že je to špatně, že prostě zase nefunguju jako normální člověk a musím si jít odpočinout. Naopak – dnes mám den vyčleněný jen na odpočinek, když to evidentně potřebuji.
Po probuzení mi došlo, že prší a i když jsem měla v plánu, že budu jen v posteli, oblékla jsem se a šla si užívat mého milovaného deště. Musela jsem se vrátit docela brzy, protože moje záda prostě takovou zátěž zatím nevydrží. Už si za to ale nenadávám, prostě se vracím zpátky domů a snídani přesouvám do postele, protože jinde bych už existovat nevydržela. Sedím tu s notebookem a koukám na navržení k přijetí na mou vysněnou psychologii – každým rokem se dostávám dál a blíž k tomu, jak bych chtěla fungovat a čeho bych chtěla dosáhnout.
Je skvělé konečně cítit, že to, co dělám, je dostatečné.
Jsem na sebe pyšná.
Stále stejná, onálepkovaná, ale především lidská a svá
Aspirující psycholožka
P.S. Díky, jestli jste to dočetli.
P.P.S. Díky všem, kteří mě podporujete a podporovali jste mě jakýmkoli způsobem. Jsem za vás vděčná.
P.P.P.S. Díky vám všem, kteří podporujete jiné lidi, kteří si prochází podobnými náročnými situacemi, ať už je to vaše zaměstnání, nebo nikoli. To, že nás vidíte jako lidi, je opravdu hodně super a překvapivě málo běžné (alespoň v mém okolí).
P.P.P.P.S. Ráda si přečtu vaše názory na celou problematiku destigmatizace a vnímání lidí s nějakým onemocněním, ať už tady v komentářích, přes kontaktní formulář vložený do zápatí blogu, nebo třeba veřejně či neveřejně na instagramu.
P.P.P.P.P.S. Jestli jste poznali v názvu článku název té povídky, tak gratuluju – máte stejný vkus na knihy jako já.
Ďakujem za tento článok. Destigmácia je stále potrebná ako soľ a najmä my, budúci psychológovia, by sme sa nemali báť o duševných ochoreniach rozprávať. Ani keď sa týkajú nás, psychológov.
Je hlúposť tvrdiť, že študent psychológie, psychológ či terapeut nemôže trpieť duševným ochorením. Duševné ochorenie sa môže pritrafiť kedykoľvek a komukoľvek. Či už vplyvom génov, prostredia alebo nejakej konkrétnej udalosti. Neurčuje to, či niekto bude vo svojom odbore dobrý alebo zlý, či sa naň hodí alebo nie…
Verím, že si nebudeš musieť medzi školami vyberať, no ako píšeš, je dôležité počúvať najmä vlastné telo. Si veľmi silná a odvážna. Držím Ti na Tvojej ceste palce <3
Děkuji za zpětnou vazbu a za podporu, opravdu si toho vážím.
Děsí mě, že se pořád setkáváme s názory, že pouhá zkušenost s duševním onemocněním nás vlastně diskvalifikuje a znemožňuje nám stát se dobrými pracovníky v oboru psychologie (která zahrnuje spoustu různých zajímavých oborů).
Jsem ráda, že my, mladší generace, už tyto názory opouštíme.
Děkuju! <3