Je září.

O posledních měsících bych mohla říct tisíc nestudijních věcí, a spoustu z nich jsem už zmínila dříve, což si myslím bohatě stačí. O studiu psychologie mohu nyní napsat toto:

Sedím ve vlaku směr: Olomouc, cíl: zápis do studia, a se svou novou spolužačkou řešíme mozky a jiná témata, při kterých mi přijde, že už mluvíme trochu zdravotničtinou. V Olomouci se setkávám i s ostatními spolužáky a z kolektivu mám stejný pocit, jako na dálkovém gymnáziu. Spousta různých důvodů, proč si zvolili tuto cestu, ale touha po vzdělání u všech stejná.
Jíme.
Probíráme, která psychoterapeutická škola je každému nejbližší.
Otevírám téma sexuální psychologie a fascinaci konsenzuálním partnerským sadomasochismem.
Mluvím o své zkušenosti s terapií, s psychofarmaky a se stigmatizací pacientů s duševním onemocněním lékaři.
Když mě zabolí zápěstí, které opět nemohu ohnout, jen vysvětlím, že je to prostě můj chronický problém, a že je to normální, že to občas bolí tak, že je to na mně vidět. Neschovávám svou bolest. Neschovávám ani svá tetování nebo své piercingy. Neschovávám, kdo jsem.

Po tolika letech příprav (ať už mluvím o studiu k přijímačkám, nebo práci na sobě) se cítím, že jsem tam, kde jsem chtěla být, v místě, u kterého jsem si přestala během těch let být jistá, zda existuje. 

Jsem přijatá a zapsaná ke studiu. Konečně jsem studentka psychologie, a konečně mezi svými, v osobním i studijním životě. A dokonce se nic špatného neděje, i když jsem věrná tomu být sama sebou, ať to v tu chvíli znamená cokoli. 

Konečně.

Děkuju sobě, že jsem došla až sem.

Aby bylo toto ohlédnutí kompletní, musím zmínit i své rozhodnutí nepokračovat ve studiu informatiky z mnoha důvodů.
Vrhám se do neznáma a experimentuji s tím, co se stane, když budu dělat věci, které chci dělat nejvíc. Zatím mě to v osobní životě nepřivedlo na špatná místa, a v tom studijním mě to dovedlo na olomouckou filosofickou fakultu, a to ještě dálkově, což je styl výuky, který mi zatím seděl nejvíc.
Co se týče mého zdraví, dovedlo mě to do nových končin hypnoterapie, o které se tu chystám také více rozepsat, a také do vod skupinové terapie, kterou považuji za velmi užitečnou a zajímavou metodu, jak se naučit nahlížet na svůj život z nového úhlu pohledu.

Sečteno a podtrženo, není to zas až tak špatné. Vlastně je to spíš teď po čertech dobré. A i když to třeba není úplně dobré, konečně je to špatné aspoň na dobrém místě.

Zapsaná, zvědavá a odhodlaná

Aspirující psycholožka