Vsadím se, že rozhodně nejsem jediná, které tento rok pořádně zamával se životem. Vzhledem k uzavírání kolejí jsem se předčasně odstěhovala zpět domů, můj čtyřletý vztah skončil, a to pro mě dost nepříjemným způsobem a z léčby mého chronického onemocnění se v počátcích nouzového stavu stala fraška (všem, jejichž stav nebyl dostatečně vážný byla nějakou dobu odepřena normální zdravotní péče – super strategie).

Upřímně mám pocit, že korona virus dupnul na brzdy života, který jsem teprve tak před rokem rozjela. Teď sedím za volantem, zhluboka oddechuji a jsem ráda, že jsem si nijak fyzicky neublížila a opatrně se rozhlížím, zda mě ještě něco nesmete. Široko daleko nic.

Je duben. Pomalu se přizpůsobuji novému řádu věcí, zvykám si na to, že nemám na koho si v noci lehnout, aby mě hřál (předložka “na” není překlep), chodím na online přednášky a modlím se, aby léky nezačaly dělat něco, co nemají. Ze všeho jsem nějaká smutná a přemýšlím nad tím, proč když už se konečně něco začne rozjíždět, celý svět se zastaví a vrátí mě zase zpět na začátek. V tom pomyslném autě zírám na svůj odraz v bočním okénku. Zkoumám, co vidím. vidím cílevědomou osobu, která je ochotná riskovat, aby mohla žít dle svých životních priorit. Všechny nejbližší cíle a priority jsou ale najednou pryč.

Nespěchám na sebe a dávám si čas to všechno zpracovávat. Sleduji svůj odraz a všímám si toho, jak teď vypadám a kdo teď přesně jsem a kam směřuji. Hlavu mi naplňují slova mých lékařů:
“Na práci klinického psychologa nejste dost zdravá…aha, vy byste chtěla dělat v jiném oboru psychologie? Vždyť ostatní obory jsou nudné a naprosto nevhodné!”
“Chodíte k psychologovi? Ne? To je dobře, jsou to šarlatáni.”

Už jsou tu zase ty hloupé pochybnosti, jestli náhodou vystudovaní lékaři nemají pravdu. Pořád ale nechápu, jak by to bylo možné. Jak by bylo možné, že knihy, které si poslední roky nosím z knihovny a mluvím o nich každý týden neobsahovaly informace, kterými bych se chtěla zabývat seriózně? Jak to, že jsem si vždy vybírala pracovní nabídky, kde mohu dělat se spoustou lidí, abych mohla sledovat jejich rozmanitost, ale přitom bych podle profesionálů “nikdy neměla dělat s lidmi, protože mě to vždy zničí a vyčerpá”?
Jsem tak rozbitá, že bych se měla od zkušenějších nechat vodit za ručičku a věřit tomu, že mě chrání před fatálním spálením?

Občas pořád mívám pochybnosti o tom, jestli si svou cestu vybírám správně. Ne proto, že bych pochybovala sama, ale proto, že někteří lidé, které považuji za autoritu, jsou prostě jiného názoru. Pak se ale zase probudím ze sna o účincích naloxonu na synapse, nebo přijdu ze supervizního setkání dobrovolníků, nebo prostě jen dočtu první díl Homo psychoticus a je tady zase ten neuvěřitelně silný, ale velmi klidný pocit, že to je ono, to je to správné, tady máš být. Tady svět dává smysl.
Tady perfektně zapadáš do té mozaiky dnešní společnosti a je ti tam konečně dobře. Jak by tento pocit mohl být chybou?

Víte, právě teď jsem opravdu dočetla první díl Homo psychoticus a ten pocit je tu zase. Po celou dobu jsem necítila touho tahat autorku z náročných životních situací – občas mám dost práce se zachraňováním sebe a nechci do toho fušovat ostatním.
Cítila jsem se poctěně, že mě někdo pouští tak blízko, a že mi ukazuje tolik. Cítila jsem také velkou zvědavost, jak tenhle jeden konkrétní fascinující život pokračuje dál. Přemýšlela jsem nad souvislostmi se znalostmi z učebnic, co už jsem načetla. Občas jsem také možná až moc hluboce soucítila s pocitem chtění, aby mě někdo prostě jenom slyšel.

Teď už se konečně dostáváme k názvu tohoto zamyšlení. Když bych totiž měla odpovědět na otázku, proč chci dělat v životě to, co dělám (ať už formou dobrovolničení, nebo když jsem obsluhovala pravidelné zákazníky v čajovně, nebo čtení všech těch knih motajících se kolem psychologie, sociologie a biologie), odpovím, že prostě chci být jako Daniel Jackson v epizodě Propast.
Žijící a starající se primárně o svůj vlastní život, ale pokud budu povolána, abych chvíli strávila po něčím boku, ráda si vyslechnu příběh o jiném světě pohledem jiného člověka. Budu s ním. Není v mých silách ho zachránit, ale jsou jiné věci, které mohu nabídnout.
To je to místo ve světě, které chci obsadit a o kterém se chci naučit víc.

Je to i jedna z mnoha mých částí, které vidím, když se teď dívám do toho bočního okénka. Můj vnitřní svět je jiný a prudká brzda mě připravila o dost věcí. Ztráta některých neuvěřitelně bolí, ale všechno to uvolnilo místo pro změnu, pro přeskládání a urovnání a pro objevení něčeho nového. Když už jsem v téhle situaci, nenechám si ujít příležitost vytěžit z ní něco lepšího.
Asi proto je tu květen – sice stále plný pochybností, jestli se náhodou ve všem nepletu, ale zároveň v něčem mnohem pozitivnější. Zase po roce a půl vidím v zrcadle kousky sebe, které jsem po cestě ztratila a teď mě asi dohnaly. Narazila jsem na dvě skvělé zdravotnice, kde se cítím být opravdu slyšená pokaždé, když přijdu. Před chvílí mi přišel mail, kde mi po roce nabízejí místo na stáž v laboratoři.
Hlavně ale zase nešlápnout na plyn moc prudce, nebo mi auto chcípne, takže prvně nádech a výdech. A asi si ještě před tím vším půjdu pustit ten díl Hvězdné brány s Danielem Jacksonem, protože jsem opravdu dostala chuť ho po letech zase vidět.

Zamyšleně zdraví zrcadlově obrácená
Aspirující psycholožka

P. S. – Ne že by ta alegorie s danou scénou ve Hvězdné bráně byla dokonalá. Nesouhlasím s tím, že Daniel nutil Jackovi to povznesení.
P. P. S. – Doufám, že teď nezním jak v diskuzi na facebooku pod odkazem na poslední díl Výměny manželek.