Oklikou k úvaze, jak jsou přijímačky skvělou přípravou na manželství
Nevím, jak vám, ale mně dělá koronavirové volno nepříjemný bordel v kalendáři, což opravdu nemám ráda. Je pěkné nedělní poledne a místo nerušené četby nějaké psychobichle ještě mailuju a zjišťuju, jestli je má zítřejší dobrovolnická supervize zrušená, normálně běží, nebo se z ní stává online záležitost.
Bichlologie
Mám tu otevřenou Klinickou psychologii od Baštecké a pomalu se prokousávám částí o stresu, když si zase najednou plně uvědomuji, že spíš než kniha je tahle kniha bichlí. Ne sice takovou bichlí jako Psychologie Atkinsonové a Hilgarda, ale stále takovou, že se pronese. Odmítám s ní cestovat a číst ji v MHD, protože si připadám jak prvačka na medině co s sebou tahá třetího Čiháka, protože to studium prostě miluje.
Zavírám knihu a vzpomínám si, co všechno už jsem se na předchozích stránkách dozvěděla (ano, v rámci přípravy si danou knihu čtu vždy celou, abych ji byla schopná lépe zasadit do kontextu a nevyzobávala jen to nejdůležitější). Vzpomínám taky na všechny ty ostatní učebnice, které jsem za posledních pár let přečetla a na všechny informace z psychologie, sociologie, filosofie, práva a biologie, které se snažím udržet v hlavě kvůli přijímačkám spolu s obrázky kombinačních a sekvenčních logických obvodů, grafů funkcí Eulerova čísla a pěti normálních objektových forem, které mám v hlavě do školy, do které teď nesmím ani páchnout *fňuk*.
Uchazeči, co musí k přijímačkách spolykat několikero učebnic, aby měli alespoň dobrý základ k úspěchu přijetí, si podle mě alespoň jednou museli položit tu samou otázku, co já:
A co mě tedy budou učit na té škole, když tohle všechno musím umět na přijímačky…?
Za mě s konkrétními dovětky:
– …kromě metodologie?
– …když na bakaláři nejsou praxe? (kromě UPOLu ve třeťáku)
Otázka užitečnosti
Roky jsem v sobě tuhle otázku dusila a přesvědčovala se, že tak důkladná příprava po nás musí být požadována právě kvůli tomu, že už na bakalářském stupni studia zabrousíme pořádně hluboko, a tak se škola nechce zdržovat základy, které tedy prolétneme jen tak obrysově.
Moje momentální kontakty především na UK v různých ročnících mě ale neuklidnily. Nemám pocit, že to, co mě při studiu čeká, bude navazovat na množství znalostí, které jsou požadované na přijímačkách. A za ty čtyři roky, co se skutečně připravuji, jsem už přeci jen stihla něco nastudovat.
V tomto směru mě neuklidnily ani pohovory s několika dostudovanými psycholožkami, které jsem v rámci příprav absolvovala. Školu (obzvlášť bakalářský stupeň) označily spíše za lehkou a rutinní záležitost málo přínosnou pro jejich následnou praxi.
Rozhodně by mě mrzelo, když bych se po třech letech dálkového studia ohlédla zpět a řekla si, že jediný rozdíl mezi studiem na VŠ a samostudiem je v tomto případě titul…a v tom mě trkla ta zvláštní podobnost.
Nic se nemění
Nedávno jsem na internetovém diskuzním fóru pročítala zkušenosti Američanů-ateistů s křesťanskou přípravou na manželství. Bývalí účastníci se tam svěřovali, že představy a pozornost především snoubenek byla orientovaná na svatbu a ignorovala mnohem důležitější a delší etapu “bytí manželkou”.
Obě pohlaví se pak shodla na užitečnosti absolvování sezení především v souvislosti se započetím diskuze na téma společného soužití. Jako přínos také hodnotili fakt, že přípravy na manželství se účastní vícero párů najednou, a tak se v místnosti sejde vícero pohledů na věc a vícero různých vztahových nastavení.
Myslím si, že taková otevřená předmanželská konverzace snoubenců by mohla úspěšně řešit i problém, kdy si partneři myslí, že změna rodinného stavu ze “zadaná/ý” na “vdaná/ženatý” provede ve vztahu nějakou magickou a často i očekávanou změnu k lepšímu.
Nic se nemění?
Myšlenka, ze které vycházím v otázce manželství i jiných důležitých milníků mého života je, že přechodové rituály (svatba, promoce) mění můj společenský status a případně povinnosti, a jsou tedy důležitější směrem ven, ale uvnitř mě se vlastně nic až tak zásadního skokově nemění.
Takže vlastně není vhodnější doby na to se ptát: “Co se změní, když mě přijmou a konečně budu skutečnou studentkou?”
Věnuji se psychologii a budu se jí věnovat dál, ať už se dostanu na školu, nebo ne.
Pokud se dostanu, zlepší se mi dostupnost studijních zdrojů a asi to změní pohled mého okolí. Možná se budu častěji setkávat s komentáři: “Takže teď už budeš přesně vědět, na co myslím?”
Tak jako tak to ale nezmění moje vnitřní rozhodnutí a snahu o to udělat si studium zajímavé a využít všech dostupných studijních příležitostí na maximum.
Myšlenka, že se vlastně z určitého úhlu pohledu nic nemění je pro mě opravdu uklidňující. Mám pocit, že už nejsem v bodě, kdy mi něco na dosah ruky uniklo, ale že to ve skutečnosti celou dobu pevně držím v rukou.
Protože hlavním determinantem kvality vztahu není jeho oficiální status.
Protože hlavním determinantem kvality vztahu není jeho oficiální status.
Ať ani vás a cokoli, co je vám drahé, ani smrt nerozdělí.
Vaše
Aspirující psycholožka
P.S. Nad čím takhle v neděli dumáte vy?
Současní i bývalí uchazeči o studium – Vrtaly vám v hlavě ty samé otázky? Jaký na ně máte názor?
