Oklikou k osmému dubnovému rodeu
Duben je měsícem, ve kterém se obvykle dozvídám hodně nových věcí o sobě. Trochu mi připadá, jako kdyby si ze mě někdo nahoře vždy vystřelil na apríla a čekal, jak dlouho mi bude trvat, než si uvědomím, že duben je výzvou k přehodnocování zastaralých postupů a strategií, které jsem si za ty roky vybudovala. Odpovědí je číslo osm – trvalo mi osm let, než jsem si všimla toho, že duben je pořádná jízda vlastně každý rok.
Zrcadla
2018
Nemám v plánu si z tohoto článku udělat “milý deníčku…”, ale ohlédnu se za věcmi, které souvisí s mým samostudiem. Před dvěma lety jsem seděla u stejného kuchyňského stolu, jako sedím teď, dočítala Atkinsonovou (ano, poprvé jsem ji přečetla celou, pak už jsem vždy jen prolétla shrnutí na koncích kapitol) a občas zabloudila na blogprvaka (který byl po dvou ročních cyklech ukončen). V té době jsem byla ve třeťáku na gymplu a od soustředění se na text v učebnicích mě rozptylovaly myšlenky, kde přesně bych bývala seděla, když by moje chronická nemoc bývala nezamíchala s celým mým životem. Byla jsem ve věku, kde moji vrstevníci a přátelé už studovali prvák na vysoké, a já se pořád plácala na střední. Tehdy jsem se kousla a prostě se vší silou soustředila na studium a každý den jsem si snažila představovat své životní cíle a přesvědčovala se, že kráčím správným směrem.
 |
| Každé město dokáže být nádherné, když jsme ochotní tu krásu hledat. |
2019
Minulý rok touhle dobou už jsem se na blogu o toto dubnové rodeo podělila v podobě článku popisujícího, jak hledat “The Good Place” na místech špatných, především, co se intenzivního samostudia týče. V té době toho byla spousta – práce, příprava na přijímačky, příprava na maturity, spousta dobrovolničení. Nebyla jsem si jistá, co se stane, když svému tělu takhle naložím, ale nějak jsme se s tím vším spolu popasovali.
Letos
Dnes sedím zase u kuchyňského stolu a snažím se zprovoznit Atkinsonovou online přes stránky národní knihovny, ale zatím bezúspěšně. Jsem o trochu starší, pořád si toho na sebe nakládám příliš, moje zdraví je pořád stejně vrtkavé a moje odhodlání nenechat se zastavit pořád zhruba stejné. Změny týkající se korony s mým životem ale pěkně zatočily – změnilo se to, s kým žiju, kde žiju, jak a jestli vůbec ještě dobrovolničím. Dokonce i má léčba se změnila a po letech opět zkouším něco, z čeho mám strach, protože poslední pokus se stejnou léčbou nedopadl nejlépe.
Cítím se taková neukotvená v životě, což nutně není špatně, protože alespoň cítím, že všechny možnosti jsou dostupné a otevřené. Zároveň mě ale nejistota termínů zkoušek, přijímaček a v podstatě všeho dost znejišťuje zrovna v době, kdy bych opravdu uvítala něco stabilního, o co se dá opřít.
 |
| Má učící realita – preferuji chaos před uspořádáním a estetikou. A mám ráda sněhové vločky. |
Sedím tu před svými maturitními a vysokoškolskými skripty a přemýšlím, co bych vlastně teď potřebovala, abych byla alespoň trošku ukotvená. To je vlastně důvod, proč píšu tento příspěvek místo učení se.
Dubnová rodea přicházejí a budou přicházet a je to dobře. Odnášejí pryč věci, které už nejsou potřeba a přináší nové, když jim v tom nebráním. Přináší prostor tvořit, znovu se poznávat, přehodnotit ještě jednou, kolik si na sebe nakládám. Tohle rodeo spláchlo i věci, které by podle mého nemuselo a přináší i pořádnou dávku strachu z nového a neprobádaného, protože otřáslo snad všemi věcmi, které jsem v životě považovala za stabilní. A proto v duchu příspěvku z minulého dubna vytvářím v sobě (a tímhle příspěvkem i tady na blogu) to dobré místo, ve kterém je v pořádku nebýt si jistá a je v pořádku ukázat světu i tu nevyumělkovanou a neperfektní stránku sebe. Máme je v sobě totiž všichni – a na to občas zapomínám. Občas i úmyslně.
Vaše neperfektní
Aspirující psycholožka
