Specifická konstelace umožnění znovuotevření knihoven v režimu výdejních oken a zkrácení pořadníku o pět žadatelů způsobila, že se mi konečně dostala do rukou kniha od Honzy Vojtka, a tak jsem se do ní s chutí pustila.

Modrý sešit

U mě na blogu vás pouhou recenzí neodbydu. Ráda bych se s vámi podělila o kus toho, o co mě spousta vás žádá, většino přes soukromé zprávy na instragramu, nebo přes mail. Ptáte se mě na to samé:

“Jak se můžeš zvládnout naučit na velkou zkoušku za čtyři hodiny?”

“Jak to děláš, když nemůžeš psát (tedy si dělat výpisky) a zároveň se potřebuješ učit?”

nebo prostě obecné:

“Jak se učíš?”

Kousek toho, jak to dělám, bych vám ráda ukázala právě dnes a tady. Totiž – někdy se učím pouze pro danou zkoušku (látka, u které chci přesah do jiných oborů, ale počítám, že ji v budoucím uplatnění až tak nebudu potřebovat), občas se učím proto, že mě dané téma zajímá a občas se učím proto, že daným směrem bych chtěla profesně vykročit v pozdějším stadiu studia a počítám s tím, že v daném směru je žádoucí postavit si velmi pevné znalostní základy. 

Přesně o té poslední kategorii bych vám ráda něco pověděla dnes. Totiž – jak už jste možná četli v mé přijímačkové eseji, zajímá mě sexualita a partnerské vztahy ve všech podobách a příchutích: ať už běžná heterosexuální monogamie, tak BDSM, polyamory nebo jiné méně běžné formy sexuality a alternativní vztahová uspořádání. 

Filosofie

Protože výše zmíněné je oblast, které bych se v budoucnu chtěla věnovat profesně, založila jsem si na ni zvláštní sešit. Vím, že se mi vyplatí dostat tyto informace co nejhlouběji pod kůži, protože s nimi chci pracovat celý život, a tak do nich nemálo investuji co se mých fyzických kapacit týče (protože mě chronické bolesti limitují).

Proč do své přípravy, kterou bych nazvala nejspíš profesní a odbornou, zahrnuji i populárně naučnou neozdrojovanou knihu, ptáte se? Vychází to z mého přesvědčení, že pokud se někdy budu věnovat psychoterapii a poradenství, mohou mě navštěvovat i klienti poučení právě takovýmito knihami, a proto je podle mě zatraceně výhodné mít přehled.

…jsem systematická klistismatička s mým modrým Hujerovským sešítkem…

Takže základní otázky, které si před zařazením díla do sešitu pokládám, jsou:

• Hodí se mi v cestě k mému preferovanému pracovnímu uplatnění?
• Proč?
• Může mě daný zdroj informací někam posunout i na mé osobní cestě právě teď?
• Pomůže mi komplexní zpracování dané informace pochopit filosofický základ, ze kterého dané dílo vychází?
• Chci si tohle pamatovat a věnovat tomu tolik času?

Abych vám mou metodu přiblížila na příkladech, můj sešit se pomalu plní například kapitolami z knih psaných C. R. Rogersem, protože jsem si po prozkoumání nejznámějších psychoterapeutických směrů docela jistá tím, že čím humanističtější směr, tím lepší. Ještě dříve, než se ale finančně zavážu v podobě výcviku, si chci nastudovat co nejvíc a zjistit, jestli se v daném směru cítím “doma”. Ze stejného důvodu je na seznamu stejně zpracovaných knih v budoucnu i logoterapie a více o V. E. Franklovi, než jen jeho …a přesto říci životu ano.

Postup

Když se jedná o knihu odbornějšího rázu, před výpisky dávám přednost minimalistickým tabulkám/grafům a vypíchnutí nejdůležitějších bodů prokládaných mými názory na problematiku a především otázkami. Snažím se přesvědčit, že žádná otázka není tak hloupá, abych si ji nezapsala – mohu jen získat. Buď se odpověď dozvím později a doplním ji, nebo se pak mohu zeptat ve škole. 

UKÁZKA: C. R. Rogers – být sám sebou:

“Pokud Rogers tvrdí, že svým zkušenostem může důvěřovat, protože organistické pociťování situace je spolehlivější než intelekt, vlastně tvrdí, že instinkt je neporouchatelný. Nevedlo by ale toto přesvědčení u lidí vychovávaných netypicky ke kolizím s realitou? Má i oběť zneužívání nastavený instinkt dobře? Pro situaci, kdy je stále v ohrožení, určitě ano. Co ale pak? Jak ji vyvést? Opravdu to jde jen přijetím její reality?”

Později: “Hmmm, to dává smysl. Přijetí vytváří bezpečný prostor, který vede k větší možností experimentovat s novými přístupy, protože u terapeuta je pak opravdu bezpečno.”

Stejně tak si píšu i to, s čím nesouhlasím, co mi přijde absurdní a co mi vadí. Častokrát zjišťuji, že se s autorem vnitřně neshodnu třeba jen proto, že každý vycházíme z jiného jádrového přesvědčení (Dívám se na svět optikou, že všichni lidé jsou v jádru dobří? Zastávám stejnou víru jako autor?)

UKÁZKA: XXXIII. Bohnické sexuologické dny:

“Cože? Je si naprosto jistá tím, že by něco takového měla pojmenovávat takhle? Já vím, jsme primárně na lékařské konferenci, ale nějak mi v tom vyjádření chybí lidskost. Pořád je to její klient. Takhle bych to asi nechtěla a nedokázala brát. Jsem ráda, že nemusím.”

UKÁZKA 2: M. Vágnerová: Vývojová psychologie

“…nastupují první vztahy (častokrát na začátku v rané adolescenci jen pro ověření a zafixování schopnosti nějaké partnerské vztahy vůbec navazovat), sexuální promiskuita je částečně očekávaná (!!!) – údajně polygamní stadium sexuálního vývoje (?!?), partner v začátcích idealizován, už jen jeho zidealizovaná představa uspokojuje potřebu po vztahu.”

Pak si také píšu všechny myšlenky, u kterých mám pocit, že propojuji informace mně důležitým způsobem. 

UKÁZKA: Honza Vojtko – Vztahy a mýty

“Nejvíc jsem se bavila u strany XX – podle ní mi přijde, že umí opustit svůj rámec a podívat se na to z úhlu pohledu druhého – s úctou navštívit svět toho druhého.”

“Ať už si o něm odborná veřejnost myslí, co chce, jedno je mi jasné – PR má zmáknuté skvěle. Pokud někdy bude dělat workshop, kde bude učit psychology, jak mediálně vystupovat a udělat si jméno pro svou praxi, musím tam být.”

UKÁZKA 2: V. Drapela – Přehled teorií osobnosti:

“Kniha zaujala a rozhodně naučila až moc. Nejradši bych se vrhla do podrobnějšího zkoumání všech teorií, zejména od existencialismu dál.

Dala mi základní přehled o teoriích osobnosti a ukázala mi, že třeba představa osobnosti jako samostatné jednotky tu není dlouho. Zároveň mi ukázala, že většina význačných psychologů na tomto poli jsou německy mluvící nebo Američani. A také to, jak výrazně se osobní život psychologů promítá do jejich teorií, takže je to v pořádku.

Potvrdila mi, že nejbližší je mi Rogersovské pojetía že to bude kvůli tomu, že Rogers klade důraz na jedinečnost člověka, snaží se na svět dívat klientovýma očimaa také (nově zjištěno), že Rogers tvrdí, že organismus může být moudřejší než vědomía že nás vede někam, ale my se snažíme jít jinam (což dost odpovídá úzkosti – dobrý sluha, ale špatný pán – protože už ani nemusíme vnímat, že úzkost je obranný mechanismus, který by v jiné situaci mohl chránit).

Na to, jak je krátká, je výživná až nechutně. A díky otázkám na konci kapitoly a přehlednému členění podčástí se z ní dobře učí.”

Zhodnocení

Zápisky si vytvářím proto, aby mě někam posunuly, a abych si utvořila pevný základ, o který se mohu opřít. Vím, že co se týče práce, největší problém mám se sebejistotou v nabytých znalostech. V IT se mi dařilo ji nabývat mnohem snadněji, ale humanitní vědy jsou více abstraktní. 

Vím, že vytváření nových propojení mezi ostrůvky humanitního vzdělání považuji za pokrok, ale rychle zapomínám, že jsem vytvořila nové spojení, protože s ním okamžitě počítám jako se samozřejmostí. 

Proto tahle strategie. 

Připomíná mi cestu, kterou už jsem ušla, pomáhá uchovat otázky, tříbí můj náhled na věc, umožňuje mi lépe argumentovat a otravovat své odborné i neodborné okolí čím dál sofistikovanějšími otázkami k diskuzi. Mezi další bonusy řadím to, že mi pomáhá bojovat s pocity, že já “v té psychoterapii na straně odborníka nemám co dělat”.

Právě tato metoda v kombinaci s Drapelovým přehledem dala za vznik termínu “systematický klistismatismus”. To je tak, když laik čte vaše poznámky a upraví si terminologii a systematický eklekticismus podle svého (tímto zdravím zapáleného laika, autora tohoto výroku!).

Takže když byste se mě ptali, chtěla jsem být systematickou eklektičkou, co se filosofie, víry i psychologie týče. Od té doby jsem se na to ale vykašlala. Jsem systematická klistismatička s mým modrým Hujerovským sešítkem plných stupidních upřímných poznámek, nesouhlasů, odmítání výroků velikánů a hlubokých i trapných otázek. To jsem ale já.

A jsem na to zatraceně hrdá.

Pokud se kdy dám na poradenskou nebo psychoterapeutickou praxi, chci se nebát se s klienty vrhnout do jejich originálního světa vnímání událostí s úctou a pokorou, která náleží každé lidské bytosti. 

– část, kterou si evidentně do sešitu přepíšu

A teď už ta recenze:

Recenze

Když jsem ji otevřela, trochu jsem se obávala, že se po shlédnutí zábavné přednášky Vztahy jsou… fuška z cyklu Večery na FF UK už nic nového nedozvím. Kniha skutečně opakuje myšlenky, které v přednášce zazní, zasazuje je ale do širšího rámce a umožňuje nechat si je víc “sednout”.

Bylo mi velmi sympatické, že autor situace nevysvětluje pouze v zažitých stereotypních rolích a nenásilně stírá rozdíly mezi tím, jestli podvádí on/ona, nebo jestli se právě bavíme o vztahu muž/žena, muž/muž, nebo žena/žena/žena/žena, protože jsem zatím nečetla knihu psanou v českých luzích a hájích, která by psala o polyamory vztazích a ještě s takovou lehkostí a samozřejmostí.

V knize jsem si znovu ověřila, jak fascinující jako lidé jsme a kolik nástrah může partnerství skýtat, a také jsem si opět potvrdila, že číst v české knize výrazy jako “whatever” mi dost ruší čtecí flow. Na druhou stranu, i tak jsem knihu přečetla za den, protože se čte zkrátka skvěle!

Já jsem se tedy zamyslela, pobavila, některé otázky mi byly zodpovězené, jiné nikoli (což vítám), a ještě jsem se dočetla o zajímavém výzkumu, do kterého chci zabřednout dnes večer.