Před nějakou dobou jsem začala na doporučení kamaráda sledovat sérii videí Večery na FF UK. Jsem možná trochu ze staré školy a jůtůby i podcasty jdou dost mimo mě – i když o jejich existenci vím, často jsem tak nespokojená s kvalitou přednesu a celkově rétorickými kvalitami daného díla, že to nemohu ani slyšet – to je ale vedlejší.

Co umí, a co umíme my?

Byla mi doporučena konkrétně přednáška Vladimíra Beneše Co umí mozek (a co umíme my), kterou jsem poslouchala při vaření. Pobavila mě a rozhodně jsem se díky ní dozvěděla leccos nového. Byla jsem pak příjemně překvapena tím, kolik dotazů z publika i přes sli.do přichází, ale trochu mě zarazil jeho obsah. Tak například:

Je mozek leváků výkonnější než mozek praváků? 

Je mozek schopen regenerovat?

Lidský mozek je využíván jen z několika procent – lze ho stimulovat k vyšším výkonům?

Je pravda, že učení se cizích jazyků je prevencí Alzheimerovy choroby?

Kde se (dle názoru pana Beneše) bere vědomí?

Je možné naučit mozek novým způsobům myšlení (logické, matematické…)?

Víte, kde je duše/emoce/city? V mozku?

Když někdo prožije trauma, zůstane mu to na mozku? Dá se to pak odstranit? Odrazí se to pak na struktuře mozku? Není to spíš dotaz na psychiatra?

Jako studentka psychologie si troufám tvrdit, že zodpovězení všech těchto otázek spadá do kompetence psychologů – samozřejmě netvrdím, že výlučně do naší kompetence, ale třeba takový dotaz na vědomí – mají medici vůbec při všem tom učení na embryologii, histologii, chirurgii, nebo třeba internu čas věnovat se tak těžko uchopitelnému pojmu, jako je vědomí? Zvlášť, když je to debata o podstatě vědomí a duše dosti filosofická.

Scientologové a homeopati

Fakt, že podle tazatelky by dotaz na vymazání traumatu z mozku mohl být dotaz na psychiatra mě donutil zamyslet se nad tím, co tedy vlastně my jakožto psychologové a studenti psychologie jsme pro laickou veřejnost. V hlavě mi vytanul obrázek z prezentace doktora Charváta na základy metodologie, kde bodově shrnul konkurenci psychologů:

• léčitelé
• kartářky
• věštci
• scientologové
• homeopati
  

Musím jen smutně zkonstatovat, že to tak asi opravdu leckde bude, že si naše služby a služby odborníků z výše uvedeného seznamu budou lidi plést. Je možné, že vám váš přítel tento článek poslal právě proto, aby vám pomohl rozplést tuto nerozluštitelnou záhadu – Co tedy ten psycholog dělá, když si jen nepovídá s lidma?

Zasvěcení, kruh první – vzdělání

Bědování nad klidně i více než patnáctiletým studiem, aby se člověk mohl nazývat psychoterapeutem, pro dnešek nechám stranou. Na psychologa člověku stačí poctivých pět vystudovaných let (na klinického psychologa + dalších 5 let předatestační přípravy).

Například na webu Filosofické fakulty Univerzity Palackého můžete nahlédnout do studijních plánů bakalářského i navazujícího magisterského studia psychologie. Vidíte tam někde předmět “Mluvení s lidmi”? Ne? Pardon, to bylo jen rýpnutí, ani medici nemají předmět “Léčení pacientů 1” (na druhou stranu, nebylo by to také fajn, učit se komunikovat s lidmi víc než na jednosemestrální psychologii a etice?).

Pokud se bavíme o předmětech, kterým se třeba na FF UPOL prostě nevyhnete, tak bych vypíchla následující:

Biologie

Psycholog, co má jako povinný předmět anatomii, fyziologii a neuropsychologii? Proč, ptáte se? Celostní přístup, odpověděla bych vám (a možná zde přibude link na mou seminární práci na toto téma), ale mnohem lépe se o tomto tématu rozepsala skvělá Tina, jejíž článek na toto téma pokrývá vše, co bych pokryla já.

Prezenční i dálkoví studenti také navštěvujeme pitevny. Studentka kombinované psychologie BadWolf se o tom rozepsala na svém blogu zde.

Filosofie

Tak ta asi v povinných předmětech na filosofické fakultě nikoho nepřekvapí. K čemu ale je psychologům?

Znalost filosofických směrů je podle mě pro člověka pracujícího s myšlením jiných lidí stěžejní, stejně jako znalost a alespoň základní porozumění největším světovým náboženstvím, a stejně tak vědě – náboženství moderní doby.
Představuji si, že v budoucnosti pracuji jako poradenský psycholog, a skutečně si povídám s lidmi o jejich problémech. Sama ale vycházím ze své ateistické výchovy, mám materialistickou a apolitickou většinu rodiny, a minimálně má zkušenost s chronickou bolestí pozměnila můj náhled na smrt. 

Já jsem si ale vědoma toho, že všichni nejsme stejní, a že lidská zkušenost je neuvěřitelně rozmanitá (právě proto jsem také psychologií tak fascinovaná). Pokud ale chci být otevřená všemu možnému i nemožnému, co mě při této práci může potkat, měla bych mít i adekvátní rozhled, takové to Sokratovské “čím větší ostrov poznání je, tím větší plochu zabírá pláž, která je stykem s dosud nepoznaným”.

Proč se o generaci Z říká, že je mnohem více nihilistická? Jak daleko od sebe mají existencialismus, fenomenologie a logoterapie? Vychází z podobného přesvědčení o světě? Mohu jako psychoterapeut – psychoanalytik pracovat se silně materialisticky založeným člověkem, který na koncept nevědomí pravděpodobně ani nevěří? Jsem filosoficky blízko svému klientovi, nebo naopak daleko, a právě i proto mohu přinášet nový náhled na jeho život?

Ano, znalosti z filosofie, kulturní antropologie a teorie náboženství mi přijdou v některých aplikovaných oborech psychologie jako velmi důležité. A ano, všechny tyto předměty mám v plánu si na škole zapsat (vlastně jsem to už skoro u všech udělala).

Statistika a metodologie

Předměty, které údajně dle vyučujících v Olomouci plašily a překvapovaly nastupující prváky. “K čemu potřebuju statistiku, matiku, a jiný technický ptákoviny?” ptáte se?

Tady bych se zase na chvíli vrátila k faktu, že psychologie má opravdu široký záběr – klinická a poradenská psychologie, nebo třeba psychoterapie jsou jen malými výseky ve světě psychologů práce, psychologů ve výzkumu, dopravních psychologů, školních psychologů a dalších.

Královskou disciplínou a pravomocí, kterou disponuje právě jen vystudovaný psycholog, je ale administrace a vyhodnocování psychologických testů. A jak poznáte, jestli takový test skutečně testuje to, co má testovat? Musíte rozumět statistice.

Zasvěcení, kruh druhý – jak to v praxi vypadá při studiu?

V praxi to v mém případě vypadá tak, že ráno rozjíždím s učebnicí kognitivní psychologie, která většinou popisuje vícero různých náhledů a vysvětlení daného jevu – jak už biologické determinanty, vliv výchovy či společnosti na danou problematiku, otázku filosofického přesahu dané problematiky, a v neposlední řadě také vliv samotného člověka, jeho myšlení, jeho minulých zkušeností, nálady…

Přesouvám se k filosofii, nebo k dějinám psychologie, které procházejí od Sokrata, přes Descartese a Darwina napříč všemi vědními obory, které s psychologií souvisí a stály u jejího vzniku, až k samotné psychologii a všemi jejími velikány. Své znalosti stvrzuji přehledem odlišností pojetí idejí napříč různými filosofickými směry, abych se na zkoušku necítila tak ztracená.

Přecházím k anatomii a fyziologii, kde zjišťuji, že se přeci jen nějaké základní histologii nevyhnu, a tak googlím obrázky eosinofilních, neutrofilních a bazofilních granulocytů v různých odstínech růžové a maniakálně se u toho směju. Vedle mě leží i stará středoškolská skripta z milované organické chemie, kde jsem si opakovala translaci a transkripci DNA.

Když píšu seminární práci do školy, mám otevřenou citační příručku fakulty, projíždím EBSCO a občas nahlédnu do materiálů na metodologii, abych si ověřila, že zdroje a práce, ze kterých čerpám, splňují požadavky na kvalitní a faktograficky správné věděcké dílo.

A to jsem v ročníku, kde probíráme převážně teoretickou, a nikoliv aplikovanou  psychologii. Už teď je to velmi široký záběr, který mě v knihovně nutí zabrousit nejen do regálů psychologie (které zrovna v plzeňské věděcké knihovně těžko minete), ale také do medicíny, sociologie, sociálních věd, filosofie, nebo třeba managementu.

A přesně to na psychologii tak miluju – ten přesah. Sice si nemůžete vystačit s jednou teorií a opravdu potřebujete nahlížet na většinu problémů z nechutně velkého množství úhlů, ale výsledkem je mnohem celistvější obraz, než poskytují jiné obory.

Zasvěcení, kruh třetí – co tedy děláme po dostudování, kromě povídání si s lidmi?

Věděla jsem, že k tomu hlavnímu jako pouhý student zatím nemám tolik co říct, a proto jsem na instagramu sdílela výzvu. Odpovědělo mi několik vystudovaných psychologů. Jejich odpovědi ale byly tak obsáhlé, že přesáhly kapacitu tohoto článku. Jejich vyjádření tedy bude následovat v těsném závěsu za tímto článkem zde.

Pokud vám první polovina tohoto přehledu něco přinesla, budu ráda, když ji nasdílíte i mezi ostatní lidi, kterým by mohla pomoci se zorientovat v problematice.

Vaše

Aspirující psycholožka