Jsem opravdu ráda, že jsem se v lednu vypravila na den otevřených dveří, a tak jsem se v budově ve Vodární necítila naprosto ztraceně, i když mě opět překvapilo, jaký má budova tvar a několikrát místo na schodiště málem vešla do kanceláře vyučujícího (ty hnědé dveře v prvním patře jsou hrozně matoucí!).

Na angličtině pro kombinované studium jsem se kvůli koroně potkala jen se spolužáky s příjmením A-L. Dozvěděla jsem se ale, že si s největší pravděpodobností mohu nechat uznat písemnou část zkoušky z angličtiny z předchozí školy, což se hodí.

Na další hodině dne, úvodu do studia psychologie, už jsme se potkali jako celá třída, všech 52 lid. Dovnitř vtrhl vedoucí katedry a během patnácti minut na nás vychrlil vše, co považoval za důležité, včetně důrazného upozornění, že je nutné používat na komunikaci s lidmi z univerzity pouze náš univerzitní mail. Pak se nás zeptal, jestli nám dříve toho dne dorazil mail se studijními doporučeními, který mám na naše univerzitní maily poslal. Přitakali jsme a taktně nenaznačili, že mail dorazil, ale ironicky ze soukromého mailu vyučujícího. Štěstí, že máme ty ústenky, mohla jsem se tomu skrytě zasmál i v první řadě.

Povím vám, že jsem měla pocit, že tři hodiny poslouchat o tom, kdo je psycholog a kdo psychoterapeut, a kde je knihovna, bude dost o ničem a že na hodině vůbec sedět nechci. To jsem ale zapomněla na jednu zásadní drobnost – na motivaci. Když se totiž v jedné učebně sejdou pouze lidé, kteří jsou motivovaní něco dělat, atmosféra je jiná a třídou létají doporučení z praxe, osobní zkušenosti a pokus získat z každé přednášky maximum.

Jakým zázrakem pak je, když je na straně vyučujících ten samý přístup, ať už na  angličtině, nebo na odpoledním úvodu. Pokud vám někdo tvrdí, že na katedře psychologie na UPOLu vládne přátelská atmosféra, chápu, že mu opět nemusíte věřit, já už jsem si ale fakt jistá tím, že je to pravda. Mám pocit, že nás tady vyučující opravdu chtějí znát a chtějí vědět, s kým mají tu čest.

V závěru hodiny jsme odevzdali vyplněný dotazník, který může nebo nemusí být využit k vědeckým účelům zkoumání očekávání nastupujících studentů psychologie, a tím mám první předmět splněn.

Čas od páté do pozdních nočních hodin byl věnován psychodružbě s druháky kombinovaného studia, kteří se představili, přátelsky donutili se představit i nás a zasvětili nás do tajů specifických pro kombinované studium psychologie v Olomouci. Pršelo samozřejmě pořád, ale pikantní gulášovka mě prohřála.

Interludium

Je noc a já ji trávím v hostelu ani ne pár bloků od univerzity. I když bych normálně měla tendenci zapomenout nebo odložit svůj autogenní trénink a relaxační autohypnózu, neodkládám ji, i když je jedenáct hodin večer, a já vstávala ve dvě hodiny ráno. Jsem unavená, má záda a mé ruce také. Proto vím, že nejlepší bude nekašlat na své tělo a poskytnout mu metodu cíleně zaměřenou na relaxaci právě těch oblastí, ve kterých se mi hromadí stres a úzkost z celého dne.

Jsem ráda za to, že ležím právě teď v Olomouci, i když se po událostech posledních týdnů jen tak někde na hostelu vůbec necítím bezpečně a cítím, že je možné, že každou vteřinou se mi mé bolesti vymknou z rukou, jako to v takových nových a stresujících událostech mají tendence dělat. Snažím se ale věřit a přerámovat svou zkušenost z převážně negativní a “zvrtne se to, protože nad mechanismem spuštění psychogenních bolestí ani chronických bolestí nemám kontrolu a nerozumím mu” na neutrální, na “mé tělo si potřebuje odpočinout a mám ho ráda, a tak o něj chci pečovat” a “je normální, že po zátěži potřebuji odpočívat, a mé tělo je za ty roky boje tak unavené, že prostě vnímá jako zátěž i věci, které pro ostatní zátěž nejsou”.

Limitované tričko doličné, které takto navlhlo v tašce, kterou jsem celý den nosila v dešti s sebou. Profesionální nasvícení zajistila plzeňská spolužačka, která také komentovala den se slovy, že bez deště to snad ani není Olomouc, když nás takové počasí vítá už od DOD v lednu.

Sobotní hlavní melodie

Největším zklamáním prvního dne, kde byl vyučován nějaký psychopředmět bylo zjištění, že automat na Vodární opravdu nedělá dobré kapučíno s kakaovou příchutí.

Ale teď už vážněji – sobota se nesla v duchu kognitivní psychologie (obecné psychologie, chcete-li). Tím myslím, že přednáška + cvičení z kognitivní psychologie běžela od devíti do 16:15 s pětačtyřicetiminutovou pauzou na oběd.

Další “skvělé” zjištění bylo, že spousta podniků ve studentském městě Olomouci o víkendu vůbec nemá otevřeno, a tak když jsme zůstaly viset před zavřenou špagetárnou (doporučila mi ji úžasná Tina, která studuje prezenčně o rok výš a také o tom bloguje a instagramuje), potkaly jsme několik jiných skupinek hladových budoucích psychologů přicházejících s nepořízenou. Takže nás nakonec stejně skoro třetina skončila v jedné z otevřených restaurací, kde stoly závodily o to, který si stihne dřív objednat a který přijde pozdě na odpolední blok.

Jinak vám žádné osobní drama nepopíšu – spolužáci, kteří dálkově studují poprvé, docela bojovali se schopností udržet pozornost celý den, zvlášť když se vyučoval jen jeden předmět, a já je ve frontě na záchod uklidňovala, že jsem si do tří let zvykla (pokud je tu někdo nově, studovala jsem dálkově gymnázium).

Somniculosus

Přednášející docent byl Slovák, a tak jsem zjistila, jaké je to poslouchat o psychologii ve slovenštině. Zjistila jsem, že je mi úplně jedno, jestli dotyčný vykládá slovensky, česky, anglicky, japonsky nebo třeba bulharsky (aneb Jazyky, kterým budu alespoň rozumět, když jimi na mě promluvíte) – důležité je, že vykládá o psychologii, konečně vykládá pro mě a pro ostatní dálkaře, upravuje obsah výkladu na to, co konkrétně neznáme my a nezdržuje se tím, co je úplně jasné a podporuje naše vstupy a připomínky z praxe.

Víte, jak bych popsala dřív svou snovou výuku ve škole? Ve třídě jsou přítomni jen lidé se zájmem o obor. Vyučující chce přednášet a chce přednášet právě nám, je znalý, má praktické zkušenosti a má představu o tom, jak o nich mluvit v kontextu s přednášenou látkou. Studenti se nebojí ptát a nebojí se mluvit i o svých osobních zkušenostech v souvislosti s látkou, nebojí se během vstupů oslovovat i navzájem, doptávat se a opravovat. Nejsem povinna poslouchat, když se věnujeme tématům, které znám, nebo které mi k ničemu nebudou (tedy když mám takový pocit), nebo když mentálně potřebuji při dluohých blocích výuky pauzu.

Když se spolužák otázal na větu z učebnice, a jak přesně jí má rozumět v kontextu toho, o čem jsme se bavili (a učebnici měl před sebou a listoval v ní), přednášející se s ním ochotně pustil do polemiky a vysvětloval. Zná autorku knihy a má představu o tom, jak danou větu mohla myslet. I když nakonec polemika skončila u toho, že tak jako ve filosofii, byla pravda na obou stranách, jen jiná a naprosto opačná, bylo to velmi přínosné.

Stejně jako když vyučující přizná, že v psychologii máme vícero náhledů na věc a vícero pravd, a i když se u zkoušek preferuje a očekává pouze jedna konkrétní pravda, uvědomuje si, že to není optimální, ale že jinak by se objektivní zkoušení špatně realizovalo. To je ono – to je to, co mi dřív při výuce chybělo. Tady to mám. Mám tu spoustu věcí, u kterých jsem si myslela, že je na světě jen tak nenajdu. Jsem prostě spokojená a šťastná, kde se konečně nacházím. A vděčná, jsem za to dost vděčná.

Postludium

Možná, že to celé zní jako typický první týden/den/víkend školy jakéhokoli přemotivovaného prváka. Necítím se jako přemotivovaný prvák. Cítím se jako člověk, který se osm let snaží dostat zdravotní problémy pod kontrolu a čtyři roky se intenzivně připravuje na studium psychologie, které se konečně z ideje stalo realitou. Jen ta realita je jaksi lepší, než si troufal byť i jen představit. Všechno to prostě najednou začalo zapadat do sebe.

Když jsem přijela, pustila jsem se do čtení jedné z nejznámějších knih o BDSM, což je oblast, která mě v sexuální psychologii zajímá nejvíc, a na kterou mám v plánu psát i bakalářku (momentálně mám několik vytipovaných témat týkajících se problematiky BDSM), udělala relaxační hypnocvičení, která jsem dostala za úkol na hypnoterapii a provádím ho několikrát denně (nebojte, na článek o ní jsem nezapomněla, ale kvůli incidentu před pár týdny jsem musela i hypnoterapii pozastavit, protože bych nesnesla, aby se ke mně někdo takto přiblížil) a šla spát.

Ruce mě ani dnes nebolí. Je to poprvé po osmi letech, kdy jsem stres zpracovala takovým stylem, že mě nemusely začít bolet, a tak zůstávají pouze chronické bolesti, a ne ty psychogenní. Jsem na sebe pyšná.

Laudatio

Děkuji svým spolužákům za podnětné rozhovory, za přijetí mě jakožto osoby možná značně podivné a svérázné s osobitými zájmy a životní cestou, a děkuji vám i za podněty na několik nových článků.

Děkuju univerzitě za to, jaká je, a děkuji jí za to, že se zatím nezavřela a pokračuje v prezenční výuce. Doufám, že jí to vydrží, a že i za dva týdny se do školy zase podívám.

Děkuji sobě za to, že jsem to všechno přežila a dostala se až sem.

Aspirující psycholožka,

(konečně) studentka psychologie

P.S. Koláč nakonec padl za vlast během psaní tohoto příspěvku.