Oklikou močopohlavní soustavou až k příhodě na facebooku
Elisabeth Kübler-Rossová popsala v roce 1969 pět fází umírání: popírání, vztek, smlouvání, deprese, smíření. V přeneseném významu se tento model používá nejen jako psychologická příprava na umírání, ale jako pochopení procesu odehrávajícím se po subjektivně prožité velké ztrátě. Fáze nemusí proběhnout v tomto pořadí a ani nemusí proběhnout všechny.
Fáze smutku
Stejně jako čerství studenti medicíny raději používají nové termíny, já nepotřebuji být čerstvý prvák-psycholog a zmáknu to taky. A zatímco se oni chodí večer do baru intoxikovat alkoholem, což občas vede k bližšímu zkoumání zevních orgánů močopohlavní soustavy (i když abych nevynechala vrahy-mediky, možná zkoumají i ty vnitřní orgány i jiných soustav) nového partnera nebo dokonce k nové podlitině v oblasti oka, kde se poté dá dobře studovat postupné vstřebávání krve, já zase straším s pěti fázemi smutku, které se u mě opakují v dost náhodném vzorci (Uf, to byla dlouhá věta!). Řeknu vám, od června to se mnou vypadá nějak takhle:
- popírání
- smíření
- popírání a deprese
- popírání a vztek
- popírání a deprese
- smlouvání
- smlouvání
- smlouvání
- deprese
Jsem opravdu zvědavá, kdy se dostanu k tomu finálnímu smíření.
Dohra přijímaček
Přijímačky na FF UK a jejich výsledky mě zasáhly jako dělová koule a od doby, co jsem na ní z Prahy dolétla zpátky domů, moc jsem se neposunula. Vysoké skóre z prvního kola jsem očekávala vzhledem k tomu, kolik let se připravuju. Druhého kola jsem se bála asi jako každý. Budu mít dost načtených knížek?, Budou stačit mé praxe?, říkala jsem si. Opravdu mě ale nenapadlo, že nedostanu body za motivaci a půjdu domů.
Autority
Pět let příprav, a pak mi komise udělenými body tvrdí, že moje motivace není dostatečná – to je opravdu ironie. Nalomili mě. Opravdu hodně mě nalomili. Ale mě se jen tak nezbaví.
Zajímalo by mne, jestli to má víc z vás stejně: když mi něco říká autorita, tak jí věřím. Takže jsem opravdu na pár měsíců uvěřila, že moje motivace byla pochybná, a že jsem vlastně celé ty roky měla poslouchat spíš ty hlasy v hlavě, které říkaly, že taková dráha by pro mne nemusela být ideální, a že bych si měla vybrat něco bezpečnějšího.
Teď mohu nanejvýš doufat v to, že příští rok si nevyslechnu to samé (a hlavně že neschytám komisi složenou ze stejných lidí). Příští rok také snad už budu mít možnost s hlásit na vícero škol.
Oklikou
A proto ta změna podtitulku blogu na “oklikou na cestě k vysněnému oboru”. Čeká mě rok studia technického oboru, abych si ověřila, zda pro mě opravdu existuje jen ta jedna cesta – cesta psychologie. Tím prvním krokem na téhle cestě bylo si po letech přiznat, že by povolání psychologa možná mohlo být mým snem.
 |
| Mlžné světlo na konci zasněženého dejvického tunelu kdysi dávno v roce 2016. |
Příhoda na facebooku
Už jsem několikrát psala, že tento blog nemá a snad nikdy nebude jen sebelítostný výfňuk. I když je ventilace negativních pocitů (a že jako Češi zvládáme stěžování si na jedničku s hvězdičkou) rozhodně něco, po čem se budu cítit lépe, mám raději výzvy. Proto se snažím hledat pozitiva a psát o nich. Z příhody na facebooku mám upřímně dost smíšené pocity.
V divných kruzích
Prvně byste o mně něco měli vědět – pohybuji se v divných kruzích a ve volném čase podnikám rozličné věci, o kterých si lidé myslí, že jsou podivné (přinejlepším). Ty věci zahrnují extrémní prožitky podobně třeba jako horolezení bez jistícího lana. Stejně tak obsahují typicky “horolezecké” problémy a strasti, se kterými si člověk občas neví rady, ale nechce zajít k lékaři pro radu, protože se bojí odsouzení a stigmatu.
A my se při tomhle horolezení (které není horolezení) sdružujeme mimo jiné v jedné facebookové skupině – většina lidí pod anonymními účty. Minulý týden mi v oznámeních zablikal nový příspěvek, kde se slečna X ptá v dané horolezecké skupině po lidech se zájmem o psychologii. Já jsem se jako člověk, co nosí psychologii v srdci skoro jako svou milenku poctivě přihlásila mezi prvními. Čekala jsem nějaký dotaz nebo debatu vycházející z obecné psychologie, což by zrovna u takové volnočasové aktivity nebylo nic nepravděpodobného, protože třeba taková debata o prahu bolesti nebo o citlivosti kůže by byla perfektně pochopitelná…tudíž jsem zase sama sobě dokázala, že jsem rozená blondýna.
…a pak jen kouká jak z jara, když jí do pošty přiletí něco docela jiného
Takže Aspirující psycholožka se domnívá, že se zaplete do zajímavé debaty týkající se psychologického tématu, a úplně zapomene na lidi a na jejich běžné strasti, a pak jen kouká jak z jara, když jí do pošty přiletí něco docela jiného – zapeklitý psychoterapeutický dotaz.
Sice jsem na to koukala opravdu vyjeveně (a zvlášť kvůli tomu, že jsem se v přípravě nehrnula do kliniky, protože to nejsou základy a nechtěla jsem počítat integrály před malou násobilkou), ale zároveň ne, že bych o té oblasti neměla ponětí, ale hlavně jsem mohla použít svou tajnou zbraň. Často si totiž pročítám poradnu na psychologie.cz, kde se vyjadřují psychologové a ledacos se od nich dá pochytit. Takže jsem se zamyslela nad otázkou a co nejprofesionálněji se pokusila nadhodit oblasti, o kterých se slečna X nezmínila a poslala zpět také pár témat k zamyšlení.
Odpovědí mi byl jen tento emotikon:
Sice jsem na to koukala opravdu vyjeveně (a zvlášť kvůli tomu, že jsem se v přípravě nehrnula do kliniky, protože to nejsou základy a nechtěla jsem počítat integrály před malou násobilkou), ale zároveň ne, že bych o té oblasti neměla ponětí, ale hlavně jsem mohla použít svou tajnou zbraň. Často si totiž pročítám poradnu na psychologie.cz, kde se vyjadřují psychologové a ledacos se od nich dá pochytit. Takže jsem se zamyslela nad otázkou a co nejprofesionálněji se pokusila nadhodit oblasti, o kterých se slečna X nezmínila a poslala zpět také pár témat k zamyšlení.
Odpovědí mi byl jen tento emotikon:
Konkurence
Palec nahoru jsem brala jako pozitivní znamení a sakra jsem se držela, abych dál nic nijak nekomentovala a neřešila a neměla tendence se shazovat a informovat o tom, že jsem jen student, že mě na školu ani nevzali a podobné bláboly. Podařilo se mi na to docela zapomenout až do chvíle, kdy mi po pár dnech přišlo upozornění z toho stejného vlákna. V rychlosti jsem ho tedy projela a nestačila se divit.
Nejen že se dost lidí nabídlo a že ty dané lidi jiní lidé doporučovali a psali o nich, jak umí naslouchat a umí pomoct, s překvapením jsem zjistila, že v dané facebookové skupině se pohybuje i jedna psycholožka, která je známá natolik, že jsem o ní slyšela a dokonce četla i její diplomovou práci. A i ona nabídla slečně pomoc. O to víc mě šokovalo, že slečna X všechny odbyla s tím, že už se poradila s jednou dobrovolnicí (evidentně myšleno se mnou).
Takže mě asi poradna na webu psychologie odchovala dobře.
Závěrem
Ne, že bych z facebookového incidentu měla dobré pocity, to ne. Pořád si říkám, jestli nelezu, kam nemám. Na druhou stranu – netvrdila jsem o sobě a o svých znalostech vůbec nic, a tak je z etického hlediska všechno v pořádku. A to, že jsem byla shledaná jako dostatečná pomoc, opravdu zahřálo u srdce. Sice mě to nepřehouplo ze stavu deprese do toho vytouženého smíření, ale alespoň mě to dovedlo do bodu, kdy to dnes v knihovně zase bylo s hromádkou knih, které v názvu obsahují slovo psychologie.
Vaše
Aspirující psycholožka
(která to bere oklikou)
