Když jsem přišla před učebnu, ve které jsem strávila jednu přednášku z vývojové a jednu z obecné psychologie, bylo už na chodbě docela natřískáno. Opět jsem spokojeně zjistila, že tu není mizivý počet zástupců opačného pohlaví, ale o trochu vyšší číslo. Chodbou se rozléhají nervózní nádechy a sebejisté řeči mísící se s ó-můj-bože-vývojovku-fakt-nedávám afektovanými debatami a samozřejmě také nervózním pochechtáváním lidí, kteří se skutečně bojí toho, že toho neumí dost. Když zástup zkoušejících otevírá dveře učebny, vyvolávají jména, která patří do úplně první skupiny. Mé padá taky, a tak se usazuji na stejné místo, na kterém jsem seděla v dubnu. Pouští se videozáznam.

Videozáznam zobrazoval primárně rozhovor otce se synem týkající se příprav do školy. Před začátkem nám oznámili, že musíme sepsat souvislý text, ale poznámky si můžeme dělat taky, což pro mne byla novinka. Asi jako jediná jsem zvolila metodu “celé shlédnout, pak celé napsat”. Pak už jen odevzdat a nahnali nás čekat na chodbu.

Seděla jsem na další chodbě s dvanácti dalšími – dohromady jsme čekali na dvě první komise. Tou dobou mi v hlavě neběželo nic zvláštního – stejně jsem věděla, že už s ničím nic moc nenadělám. Proto vám tu prozatím ponechám statistiku, s jakou “výzbrojí” jsem šla do boje já:

• 741 hodin praxí (z toho 560 potvrzených organizacemi)
• 14 knih (přečtených celých, byť jsou možné jen části)
• 10 přednášek

Už když mi došlo, na kterou komisi stojím (sedím) frontu já, nebylo mi nejlépe – daný vyučující mi nesedl ani když jsem ho viděla u písemného kola, protože kontroloval opisování na mé straně. 

Nejdřív my byly představeny mé výsledky z prvního kola a mé percentilové umístění oproti všem ostatním a oproti postupujícím do druhého kola. Padla otázka na to, kdy jsem se setkala s psychologií poprvé (což bylo zhruba v mých šesti letech se soudním znalcem). V souvislosti s tím jsem dostala odbornou otázku na soudní znalectví a obecně psychology spolupracující se soudy a policií, což byl okruh, který mi připadal až překvapivě specializovaný a rozhodně jsem na tokovou otázku nebyla připravená – proč bych se taky měla zabývat znalectvím, i když to byl můj první kontakt s psychologem, ale ne vysněná specializace?

Další otázky byla kniha, co nejvíce zaujala (od další členky komise) a praxe, která byla největším přínosem (od poslední členky komise). Obecné otázky, ze kterých jsem se snažila vytřískat co nejvíc, ale stejně jsem vždy popravdě řekla, že velmi přínosná byla celá příprava, a pak víceméně náhodně vybrala jednu z knih/praxí.

Závěrem došla řeč na popis videozáznamu, kde mi bylo vytknuto, že jsem použila vyjádření “řekl něco s odsudkem”, protože to na situaci přece bylo moc tvrdé, nemyslíte? 🙂 (proneseno s na můj vkus smrtonosným úsměvem) Nikdo se nezabýval esejemi z prvního kola, což mi došlo až zpětně.

Jako úplně poslední věc se mě (tipuji) předseda komise znovu zeptal na to, kdy že to bylo, když jsem se poprvé setkala s psychologií. Když mě propustili, a po pár minutách zavolali zpátky, ukázali mi tak málo bodů za motivaci (10), že jsem byla jako v transu, ze kterého jsem se neprobrala ani když jsem autobusem dojela zpátky domů.

Ze šoku jsem ještě nevyšla, a právě proto taková odmlka a i stručnost tohoto článku. Čekala jsem, že mě semele neznalost, nebo že bude problém s mými praxemi/knihami/životopisem (ale ani z něj jsem nestačila říct nic, co by člověk považoval za riskantní). Nečekala jsem, že se prostě nebudu líbit.
A dost mě štve, že jsem letos byla v situaci, kdy jsem se jinam, než na FF UK nemohla hlásit. Zbytek června jsem řešila přijímačky na můj druhý (technický) obor, kam mě vzali. Paradoxně – po tom, jak dopadlo druhé kolo na psychologii jsem se nebyla schopná plnohodnotně učit na matematiku. I tak jsem ale dostala víc bodů, než můj závěrečný součet bodů za první a druhé kolo na Karlovce (35 + 25).

• První kolo přijímaček je o čase. Musíte vědět hned.
• Nepodceňujte TSP. UK se prezentuje na webu tak, že nepoužívá něco, co se podobá sciu, ale nakonec to tak není.
• Druhé kolo je méně o znalostech a zapálení pro obor, než je mi milé. Přede mnou poslali domů několik lidí, u kterých jsem spíše tipovala, že by mohli projít (SOČ byla rozhodně něco víc, než co jsem pro komisi měla připraveno já. Já měla přinejlepším dvojstranu grafů docházky a spokojenosti na kurzy, za které jsem zodpovídala.)
• Na druhou stranu – druhé kolo je tedy dost o štěstí. Pokud ho obecně máte, máte tu velkou šanci.

Co dál?

Teď, když vidím název svého blogu, je mi z toho pěkně na nic. Na tuhle cestu jsem se připravovala tři roky a celých pět let si zvykám na představu toho, že by moje zdraví mohlo možná vydržet i na studium vejšky. A celou dobu se na to psychicky připravuji na jeden specifický obor – právě na psychologii. Tahle ztráta dost bolí. 

Nevím, jestli budu mít šanci zkoušet se hlásit za rok znovu – neslo by to s sebou příliš mnoho komplikací a já zatím nevím, jestli se mi podaří vypustit to “příliš”. Když jsem ale teď vyplňovala index na té jiné škole a psala si do něj předměty, z nichž jedním je sociální psychologie (Na technickém oboru? Ano, taky mi to přijde divné.), cítila jsem se jako ve zlém snu, ze kterého se chci co nejrychleji probudit.

Ideálně se probudit do světa, kde jsem stále

vaše

Aspirující psycholožka.

P.S. Všechno se děje z nějakého důvodu. Snad budu schopná z téhle odbočky vytěžit co nejvíce pozitivního.