Motivační cesta do Prahy, která se vymkla
Původně jsem tento zápisek chtěla nazvat “Jak jsem se šprtala vývojovou psychologii na přednášce o vývojové psychologii na FF UK…nečekaně”, ale jak konečný název praví, cesta se mi trochu vymkla z rukou. Slíbila jsem, že budu upřímná, takže:
“Co jsem to zase vyvedla?”
Prerekvizita
Článek “Jak jsem se šprtala anatomii na LF UK” a krátké doplnění souvislostí. V těchto týdnech kumuluje má dobrovolnická činnost na různých místech, a tak je můj čas chodit do práce omezen. Já, jakožto tvor vyžívající se v získávání užitečných informací, i kdyby mě to krátkodobě mělo časově přetížit, jsem si naplánovala, že se “alespoň mrknu, do čeho (rozuměj do jaké školy, typu výuky, požadovaných znalostí) jdu”.
Můj geniální plán zahrnoval jednu přednášku na medicíně (abych si rozmyslela, jestli na přijímačkách volit biologii nebo zsv), o které už jsem psala, a jednu cestu do Prahy, kde navštívím po jedné přednášce ze dvou škol, kam se hlasím. Nakonec to dopadlo všechno trochu jinak.
 |
| Hrátky se samospouští, když ve škole nikdo není. |
Hypotéza o uklidňujícím účinku
Už jsem se tu jednou zmiňovala o bývalé spolužačce, která se dostala na psychologii, a já jsem za ni moc ráda. Právě přes ni jsem se pozvala na přednášku, která se dle jejího soudu řadí k těm dobrým a zajímavým v bezelstné víře, že mě to před přijímačkami uklidní a způsobí to, že se i zbývající měsíc a půl budu moci učit v relativním klidu a bez přepočítávání, proti kolika lidem že to vlastně stojím.
Budova ani spletité chodby mě ráno svým vzhledem nepřekvapily, byla jsem připravená. Třída (protože posluchárna se tomu říkat nedá) už ale zaskočit zvládla. Zběžně jsem se po těch odhadem čtyřiceti místech rozhlédla a otočila jsem se na kamarádku, která odtušila:
“Jo, tady nám normálně probíhá výuka.”
Ještě jednou jsem se rozhlédla po místnosti, když jsem dosedala. Tady probíhá výuka jednoho z nejžádanějších oborů FF UK? pomyslela jsem si. Pak mi ale došlo, že proti posluchárnám, ve kterých jsem doteď měla možnost sedět, byl ubohý prostor na psaní, což se s velkými lavicemi v této učebně nedalo srovnávat.
Experimentální ověření hypotézy
Doprostřed vykládaného tématu jsem skočila rovnýma nohama a se zelenou propiskou (když už v historii byla zelená barva barvou lidské duše – škoda, že jsem neměla pero se zeleným inkoustem pro maximální stylovost). Podrobnostmi předškolního věku vás nebudu zatěžovat, ale zaměřím se na to nejdůležitější – pocity, kvůli kterým jsem tam jela.
vyplašená tak akorát, abych byla příjemně překvapená
Jako první mne uklidnil fakt, že jsem se za ty tři hodiny netopila v neznámu, čehož jsem se obávala. Ono samostudium není zlé, ale bez objektivního hodnocení si prostě nemůžete být jisti, nakolik jde vaše práce efektivním a užitečným směrem (Platí na psychologii, samozřejmě, že v matematice sama poznám, že mi z rovnice nemá vyjít jako výsledek slovo “užovka”. Freud by mi ale o mé užovce řekl víc.).
Druhým pozitivem byl výklad, který nebyl změtí teorií a fakt, ale spíše předáním informace a příkladem, jak se daná situace/rys projevuje v reálném světě. Pro mě jsou to informace praktického rázu, takže opak toho, čím mne všichni plašili. Z toho vyvozuji závěr, že jsem byla vyplašená tak akorát, abych byla příjemně překvapená. Díky!
Když, ale ve druhé části probíhaly prezentace studentů, nemoudře jsem se nechala rozhodit jejich sebejistotou. Ze zoufalství jsem se otočila za sebe a přejela ještě jednou ze tří čtvrtin plnou učebnu a stáhl se mi žaludek – to těch 1100 lidí z přijímaček zredukovali na takový počet?! Ona ta čísla jsou jedna věc, ale když vidíte tu malou učebnu a vidíte, kolik tam skutečně sedí lidí…s mým nově nabytým optimismem to otřáslo do základů a sbírala jsem se z toho až do konce hodiny.
Všichni okolo mě už to přijímačkové drama měli za sebou. Všichni byli za vodou. Kamarádčina věta: “Tak co, neodplašili jsme tě?” mě popostrčila k tomu, že jsem drasticky přehodnotila plán. Druhou školu pro dnešek házím přes palubu a využiji možnost zúčastněně pozorovat i základy obecné psychologie, jestli tam neobjevím vnitřní klid.
 |
| Ze školy do středu velikonočních trhů a chumlů turistů za méně než minutu. |
Závěrem
Vyplatilo se to.
Myslím si, že nemá cenu si nalhávat, že uchazeči o studium psychologie nebudou před přijímačkami nervózní. Ani nemá cenu si myslet, že mám šanci nastudovat tolik, abych měla pocit, že jsem odvedla dostatek práce. To, čím si ale jistá jsem, je, že mě číst, poslouchat a uvažovat o psychologii dělá šťastnou a toužící po dalších informacích z oboru (a po dobré horké čokoládě).
Druhou přednášku jsem sledovala, kam mě moje strachy a nejistota vedou, a podařilo se mi je zklidnit. Když se na projektoru objevilo nějaké jméno, v hlavě se mi vynořovaly teorie, letopočty, podobizny, utvářela se nová spojení mezi jmény, směry, teoriemi. Vědomostí se spletly v zase o trochu pevnější síť, která se snad u zkoušek neprotrhne.
Před návratem domů jsem si ještě vyzvedla opožděný dárek k narozeninám od sebe a dostala moc milý relaxační dárek k přijímačkám – za něj ještě jednou děkuji, udělal mi moc velkou radost.
Teď už mi zase nezbývá nic jiného, než se poctivě učit a doufat, že od října budu po chodbách fakulty chodit mnohem častěji.
Vaše,
Aspirující psycholožka
P. S. Malé zamyšlení – znalosti z psychologie jsou skvělou baterkou, která mi pomáhá dívat se do zaprášených rohů duše i společnosti. Jen abych nezapomínala na jeden z několika důvodů, proč chci vědět ještě víc.
