Občas si tak sedím, čtu nějakou tu knihu k přijímačkám a říkám si, jestli to má smysl se snažit, jestli vůbec mám šanci uspět při takové konkurenci. Moc dobře si vzpomínám na to, když jsem se setkala se svojí bývalou spolužačkou, která se v té době snažila na psychologii dostat poprvé.

„To je bez šancí, tohleto,“ říkala mi nad indickým jídlem a popisovala svůj první pokus u písemných i ústních zkoušek.

Barvitě si vzpomínám na to, jak popisovala kvalitu a tloušťku euroobalů, ve kterých měly ostatní uchazečky naštosované dlouhé seznamy přečtené literatury, a ještě delší naleštěná doporučení a potvrzení o praxích div ne z Afgánistánu (asi při pomoci obětem války s jejich následným PTSD).

A pak se podívám na svůj excelíček s knížkami.

No, zkrátím to – ta má bývalá spolužačka se nedostala. Tedy ne napoprvé, kdy jsme si před vyhlášením výsledků druhého kola zašly na tu skvělou Indii. Tvářila se tak, že mi bylo jasné, že napoprvé se tam nikdo nedostane.

Nejhorší je, že mě to teď pronásleduje v nepraktických chvílích. Třeba když je venku zima a pošmourno, já byla celou sobotu ve škole. Celou neděli trávím na kurzech, kde opravuju domácí úkoly studentek a čekám, jestli budu moct pomoct výkladu nebo si do paměti zapsat nějakou superužitečnou poznámku týkající se změny obvyklého chování naší skupiny studentek, když místo dvouhodinového klasického výkladu dostaly minimálně šestihodinový (tedy kromě naprosté devastace schopnosti soustředit se).

Pak to vypadá tak, že místo toho, abych se učila, píšu tento článek, abych ze sebe dostala ten pocit, že konkurence je moc velká a času je málo a chodit do školy, brigádničit, dobrovolničit a učit se je…ÁÁÁ!

Pak se ale znovu podívám na ten excel a řeknu si, že to není zas až tak zlé

A že spousta lidí se ani k přijímačkám nedostaví.

A že ta má bývalá spolužačka se napodruhé dostala.

A tak zaklapnu notebook, aby mě nesváděl, a jdu radši číst dál.