943 dní: to je počet, který mi právě dnes, prvního dubna 2023 svítí jako počet odstudovaných dnů ve stagu. 943 je počet dní od mého zápisu do bakalářského studia na UPOL. Dnes proběhla moje poslední přednáška v rámci bakaláře. Poslední dvojden, poslední kolej, poslední vlak, poslední posezení v lavicích s větší částí mého ročníku, který se tedy za ty tři roky také dost obměnil. Nevěřila bych, kolik se toho za tři roky může stát.

Na posledním dvojdnu jsem atypicky neměla sérii čtyř předmětů, ale volné páteční dopoledne, proto jsem místo obvyklého odjezdu ve 4:21 ráno mohla zvolit příjemnější cestu o dvě hodiny později, která byla už tradičně provázena mimořádný řazením, které tentokrát vyústilo v povýšení na retro první třídu se snad nejpohodlnějšími sedadly, které jsem zatím ve vlaku v ČR zažila.

Tenhle studijní víkend vlastně nebyl nijak neobvyklý – v deset večer ve čtvrtek mi přišla neočekávaná změna rozvrhu vyučujícího, která si žádala bonusovou účast ve škole právě v pátek dopoledne, kterou nám těsně před začátkem stačil vyučující zrušit, a následně znovu obnovit, což způsobilo nemalé zmatky, které už mě nijak nepřekvapily. Mnohem víc mentální kapacity mi totiž zabralo vyzvednutí a odevzdání tištěné verze bakalářky, kterou se mi přes všechny peripetie nakonec podařilo odevzdat v termínu (ale o bakalářce bych se ráda rozepsala jindy).

Ta očekávání

Tohle má být vlastně krátký vstup, který možná bude trochu nesouvislý. Zamýšlím se totiž nad tím, co jsem o studiu psychologie slyšela, a co o ní platí.

Slyšela jsem, že studium bude otravně teoretické, a tak jsem si už před začátkem studia naplánovala, jak této frustraci zabránit a nestrávit ty roky pro mě neužitečným způsobem.

Slyšela jsem také, že studium psychologie vlastně není náročné, a od jiných, že je náročné velmi. I na to jsem se snažila připravit.

Slyšela jsem, že psychologii chodí studovat specifický typ lidí. Těch, kteří by sami diagnózu a psychologa potřebovali.

Celý tenhle poslední školní víkend se mi honí hlavou vzpomínky, a tak porovnávám, co se změnilo. Do školy jsem šla i proto, že jsem chtěla zvýšit své sebevědomí v roli zvídavého studenta, potenciálního odborníka, či aspirující a inspirující psycholožky, chcete-li. Říkala jsem si, že možná budu potřebovat pro jistotu tvorby výzkumů, přednášení a práce s klienty mít ten titul, který by měl stát na konci této cesty, nebo že se to stane někde cestou, když na sobě nepřestanu pracovat. Nečekala jsem, že tato má snaha vyústí v to, že státnice ve škole a obhajoby prvního roku výcviku budu absolvovat ten samý měsíc, spolu se spoustou praktických implikací, které taková cesta nese, jsem za to ale moc ráda.

„Jen ať se bojí!“

Nečekala jsem také, že můj zdravotní stav se může za tři roky o tolik zhoršit, ale mé schopnosti zvládat jej natolik posílit, že i tak zvýším svou produktivitu na 40 hodin práce týdně v nouzi, a mezi 10 a 20 hodinami týdně na optimální výkon. Taková verze života pro mne před třemi lety nebyla ani představitelná.

Nečekala jsem také, jakým stylem se částečně covidové studium v rámci kombinovaného studia, které zároveň nemá až tak dobrou pověst, může zkomplikovat, a jak náročné se ukáže být dojíždění během zkouškového, vyčerpání z psaní seminárek a náročnost některých zkoušek. Vyvážením budiž nečekaná pozitiva v podobě některých osob, jejichž přednášky a cvičení jsem mohla navštěvovat a zažívat motto filozofické fakulty: „učíme myslet“. Učila jsem se tedy myslet – občas utvrzována ve svých postojích, občas s pocitem nahlodanosti, jindy se ziskem úplně nového pohledu na věc, který mne obohatil.

Ale…

Po těchto 943 dnech studia si také odnáším zkušenost s jedním neuvěřitelným kolektivem. Říkali mi, že na psychologii chodí specifický typ lidí, což mi bylo mnohokrát potvrzeno. Měla jsem ohromné štěstí na to, kdo do našeho ročníku nastoupil, a tak jsem tři roky mohla trávit se skupinou otevřených, zkušenosti přinášejících budoucích psychologů, kteří mě učili myslet, sdíleli se mnou svá zapálení pro věc a své hodnoty, a byli partou, se kterou jsem se dobře pobavila. Včera jsem tuhle partu mlčky pozorovala na jedné z našich rozlučkových akcí v podniku, kde nás na prvním společném víkendu vyšší ročník inicioval do studia, a užívala si ty chvíle, kde nás sice slušně ubylo, ale duch zůstal za ty roky velmi podobný. Poslouchala jsem oslavnou řeč na našeho hlavního organizátora třídy, rozhovory o tom, jestli neuspořádáme apríl na některého z vyučujících sobotního bloku a tak si v duchu říkala, jestli tohle není jenom apríl, a jestli spolu v podobném duchu ještě ty další dva roky nevydržíme. Ke státnicím je nás z původní sestavy přihlášených dvanáct, tedy nevyhnutelně velká změna ve složení ročníku, ať už státnice složíme, či ne.

Jeden ze spolužáku při zmínce pouhých dvanácti odvážných, co jdou ke státnicím (a to mimo jiné mě v termínu o dva týdny blíž, než většina z nás), zakázal tuhle informaci šířit do nižších ročníků kolegy, se kterými jsme začínali, ale vlivem prodloužení se nyní octli v nižších ročnících. Oba naši hlavní předsedové se na něj obořili: „Jen ať se bojí!“

Sobotní výuka po kratší noci, kterou jsem částečně strávila na rozlučkovém posezení, mi přinesla zase jednu z přednášek, které vlévají energii a naději do žil – kapitoly z psychosomatické medicíny – a s ní jsem se se třetím ročníkem rozloučila. Na nádraží mě provázel tradiční déšť, který mě slušně promočil. Nešla jsem ale sama, protože obě se spolužačkou jsme mohly čerpat z energie přednášky a z toho, jací jsme jako ročník byli.

Čekají mne poslední tři zkoušky, a pak série státnic, obhajob ve škole, obhajob ve výcviku a přijímacích zkoušek. Tyto tři roky byly plné změn. Uvidíme, které další život přinese.

Aspirující a inspirující psycholožka, která je nyní v cílové rovince